Proč by měli muži v práci přiznat zranitelnost

12 mars 2024

5min

Proč by měli muži v práci přiznat zranitelnost
auteur.e
Barbara Azais

Journaliste freelance

Každému se v životě někdy stane, že toho je na něj prostě v práci moc, je ve stresu a připadá si, že na to nemá. Ale na rozdíl od žen mají muži tendenci podobné pocity potlačovat, protože nechtějí před ostatními ukázat žádnou slabost. Ale tímhle chováním škodí nejen sami sobě, ale i firmě.

Každý den pochybuji o spoustě věcí, ale nechávám si to pro sebe,“ říká Bedřich (29), pracovník v oddělení komunikace. „Je to skoro jako kdybych do práce nosil masku, protože nerad někomu ukazuji své nedostatky. V mém oboru je tvrdá konkurence a nechci vypadat jako slaboch… Přiznat zranitelnost by bylo jako přiznat slabost.“*

Sebastián (34) pracuje ve stavební firmě a má pod sebou velký tým pracovníků. Má stejný názor: „Když se něco děje, nedám to na sobě znát a snažím se vyřešit si své problémy sám. Ať mí podřízení i zákazníci vidí jen sebevědomého chlapa, co se nenechá ničím rozhodit.“*

Možná vás to překvapí, ale (navzdory tomu, že nastavení společnosti se vyvíjí kupředu) muži jsou stále pod velkým společensko-kulturním nátlakem, aby v práci vystupovali jako osoby racionální, pragmatické, silné, solidní… Zkrátka nezranitelné. „Zranitelnost je ve světě práce stále ještě tabu, co se týče mužů,“ potvrzuje Églantine Tancrayová, ředitelka inkluzivní personální agentury Taylor River a specialistka na zranitelnost v práci. „Kultura i společnost vychovává muže k tomu, aby se zranitelnosti vyhýbali, nebo jí pohrdali – u žen je to jiné.“ Společným jmenovatelem u všech je „strach z neúspěchu“, upřesňuje. „Mají pocit, že musí zastávat roli chlebodárce, dobyvatele, nebojácného hrdiny.“

Chris Audrerie nabízí koučink pro muže a stojí za podcastem Úsvit mužnosti (L’éveil du masculin), v němž se zabývá mnoha důležitými otázkami. Jak říká: „Rodinné a společenské nastavení muže velmi silně ovlivňuje, jsou od dětství vedeni k tomu, že zranitelnost je totéž co slabost. S postupem času si muži kolem sebe vytváří brnění, protože vědí, že čím méně budou dávat najevo své chyby, tím lépe pro ně. Svět práce k tomu přidává další požadavky: musíte být ambiciózní, mít největší příjem v domácnosti a být ten, kdo vyřeší každý problém.“

Muži mají podle tradičního nastavení rolí tendenci přebírat finanční a materiální zodpovědnost za domácnost, jinými slovy za přežití své rodiny. Ačkoliv se to od nich očekává čím dál méně, i v dnešní době je průměrný příjem muže v Česku o 22 % vyšší než ženy, tedy alespoň podle Eurostatu. „V důsledku tohoto společenského tlaku se oprošťují od své zranitelnosti. Mužské ego radši trpí v tichosti, než aby přiznalo, že se něco děje.“

Pocit studu – Damoklův meč namířený na mužské kolegy?

Pro muže je tedy těžší poznat a následně přiznat, že je toho na ně v práci moc, že nestíhají, jsou smutní, neproduktivní, neschopní, že nevědí, nerozumí nebo jim není dobře. „Měl jsem tehdy vážně těžký týden, když mi jedna kolegyně položila jednoduchou otázku – jak se máš. A já jí bez přemýšlení odpověděl, že špatně,“ vzpomíná Bedřich. „Ani si toho nevšimla, ale já na sebe měl pak takovou zlost!“

Je to tak, přiznat a vyjádřit jakoukoli slabost v práci je pro většinu mužů něco naprosto nepředstavitelného: „Ani ve snu by mě nenapadlo v práci otevřeně řešit svoje pocity a pochyby,“ potvrzuje tento mladý pracovník a přiznává, že v práci tají svou nesmělost a syndrom podvodníka. „Jsem tam od toho, abych pracoval, ne abych si vylíval srdíčko,“ dodává Sebastián, který také připouští, že v práci maskuje nesmělost a předstírá sebejistotu. Pro některé muže jsou emoce španělská vesnice: „Jednou jsem během koučovacího semináře vysvětlovala, jak je důležité mluvit o emocích nahlas, a jeden z účastníků mi řekl, že nechápe, jak to jako myslím,“ vysvětluje Églantine Tancrayová. „Jednoduše nerozuměl tomu, o čem mluvím. Ostatní přítomní se pak nechtěli otevírat před těmi, co dali najevo svou neochotu o emocích mluvit.“

Brené Brownová ve své knize Daring Greatly (S velkou odvahou) definuje zranitelnost jako „emocionální nejistotu, riskování a odhalení“. Podle autorky, která se věnuje výzkumu v oblasti humanitních a společenských věd na univerzitě v Houstonu, je stud spojený se zranitelností způsobený podvědomými mechanismy: „Hlavním spouštěčem hanby u mužů je strach z toho, že budou vypadat slabě,“ vysvětluje v článku pro časopis Redbook. „Muži mají v hlavě nastaveno, že jakákoli známka slabosti je něco, za co se musí stydět.“ Tahle myšlenka je zakořeněná tak hluboko, „až jsou někteří muži přesvědčeni, že do práce zranitelnost absolutně nepatří“, vysvětluje Églantine Tancrayová. „A tak ji u sebe ani nepoznají.“

Vliv toxické maskulinity** na pracoviště

Kromě toho: „Tato neschopnost sebereflexe je ale pro zaměstnavatele pohromou.“ Tím, že muži popírají svou zranitelnost a tváří se nepřemožitelně, jen podvědomě vybízejí ostatní, aby to dělali stejně. „Když vedoucí před ostatními nikdy nedá najevo žádné pochyby, jeho podřízení budou mít pocit, že ani oni nesmějí. Budou se snažit následovat jeho příklad.“ Naopak: „Když přizná, že má nějaký problém, otevře tím cestu i svým podřízeným. Oni se jeho chování přizpůsobí.“ Vezměte si například Arthura Sadouna, ředitele skupiny Publicis, který v roce 2022 oznámil ve videu zaslaném všem zaměstnancům, že má rakovinu krčních mandlí. Svou upřímností dal ostatním najevo, že je v pořádku se otevřít, a začaly mu chodit stovky zpráv plné podpory a svědectví o podobných zkušenostech. Chris Audreirie si myslí, že potlačování slabosti „je v rozporu s budováním kolektivu. Když se muži tváří naprosto nezranitelně, ženy mohou cítit potřebu se začít bránit. V důsledku toho vznikají spory a konkurenční vztahy. Je to situace, která nemá vítězů a není ve světě práce udržitelná“.

Paradoxně je však ve společnosti představa silného a neochvějného muže uctívaná, hlavně v souvislosti s vedoucími pozicemi. „Je uklidňující mít takového člověka v čele týmu nebo firmy,“ připouští Églantine Tancrayová. „I když je to nerealistická představa, která je předmětem kritiky, určitým způsobem nás uklidňuje.“ Je totiž uklidňující vědět, že ten, kdo to celé vede, nemá žádný problém. Brené Brownová připomíná: „Muži nejsou hloupí. Vědí, že po nich chceme, aby ukazovali svou zranitelnost, ale současně jsou si dobře vědomi toho, že když to udělají, může nás to vystrašit nebo rozzlobit.“ Jak to tedy vyřešit? Měli by muži dávat svou zranitelnost v práci najevo? Je svět práce připraven je vyslechnout a neodsoudit?

Cíl: Pozitivní maskulinita v práci

Všechno je to o rovnováze. „Když dává muž příliš najevo, že s něčím bojuje, může to vyvolat rozporuplné reakce,“ uznává Chris Audrerie. „Musí si udržet tvář ve svém postavení a nedělat ze sebe chudáčka. Jsou ale okolnosti, kdy je naprosto normální se přiznat k určité slabosti, aniž by to jakkoli poškodilo jeho důvěryhodnost. Nejde ani tak o to, co přesně muž přizná, ale jak k tomu přistoupí. Je naprosto reálné se napojit na svou ženskou energii, aniž by bylo nutné se odpojit od mužnosti. Říká se tomu pozitivní a záměrná maskulinita.“

Přiznat si v práci, že něco nejde, znamená být upřímný sám k sobě. Přijetí zranitelnosti znamená přijetí určité části vlastního já a to je pro další kariérní rozvoj velmi cenná věc. „Čím víc svým emocím rozumíme, tím lépe je umíme kontrolovat,“ vysvětluje Églantine Tancrayová. „Nejde o to, budovat společnost plnou slabochů, ale naopak mít společnost lidí, co mají jasno v hlavě a jsou k sobě upřímní, kde je jedinečnost ceněná.“ S otázkou mužské zranitelnosti se pojí podvědomé předsudky, které vládnou světu práce. Zaměstnavatelé by ji neměli ignorovat, protože má vliv na sílu kolektivu, spokojenost na pracovišti, produktivitu i duševní zdraví samotných zaměstnanců. „Na pracovišti je tím každý více či méně ovlivněn,“ potvrzuje Bedřich.

Pánové, nebojte se s ostatními sdílet své obavy a pochybnosti. Naučte se, jak poznat, kde máte nedostatky, a nestyďte se požádat o pomoc. Není to hanba, naopak! Když se otevřete druhým, v zásadě jim tím říkáte, ať udělají totéž. A to posiluje kolektiv. Kolektiv, kde se lidé cítí dobře, je silnější. Výkonnější. Klidně si o tom můžete promluvit s nadřízeným a/nebo s vedením. Třeba to otevře dveře novým iniciativám v této oblasti (workshopům, poradenství, konferencím…) Podle Églantine Tancrayové je potřeba z firem vymýtit tendenci všechno potlačovat. „Naštěstí od klientů a spolupracovníků cítím, že se vítr obrací,“ říká vděčně. „Je čím dál větší zájem se tomuto tématu věnovat. Firmy si pomalu začínají uvědomovat, jak je sebereflexe důležitá.“

) Jména byla změněna pro zachování anonymity.
)*
Zde je nutné zdůraznit, že muži nejsou „toxičtí“, stejně jako maskulinita samotná není toxická. Označení „toxická maskulinita“ se týká extrémní maskulinity, která je škodlivá jak pro muže, tak i pro ženy, a to jak v soukromí, tak na pracovišti.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.

Les thématiques abordées