Jak jsem po čtyřicítce objevila svoje ambice

15. 8. 2023

5 min.

Jak jsem po čtyřicítce objevila svoje ambice
autor
Laetitia Vitaud

Autor a řečník o budoucnosti práce

Ambice jsou často vnímány jako touha dosáhnout něčeho mimořádného, a dostat tak materiální a symbolické uznání. Můžou v lidech zasít individualistickou a egocentrickou vizi úspěchu, která z nich často dělá nepříjemné spolupracovníky. Naše odbornice z Welcome to the Jungle Laetitia Vitaudová nám poví, jak ve čtyřiceti přišla na chuť konceptu ambicí, který tak dlouho zpochybňovala.

Ambiciózní lidé jsou otrava

Můj vztah k ambicím dlouho byl (a stále je) rozporuplný. Částečně je to proto, že se držím myšlenky, že lidé by měli spíš myslet na kolektiv a dát vlastní zájmy stranou. Touha po úspěchu je přijatelná pouze tehdy, pokud je to pro dobrou věc a společný cíl. Ambice z nás totiž dělají do sebe zahleděné individualisty. Přídavné jméno ambiciózní s sebou často nese negativní konotace ve významu prospěchář, oportunista nebo kariérista. Stručně řečeno, ambiciózní člověk není benevolentní.

Není pak divu, že tenhle koncept nemá dobrou reputaci. Navíc to je ještě horší pro ženy. Společenské normy a stereotypy takové chování u druhého pohlaví odsuzují. Časem jsem na to přišla a očividně jsem nebyla jediná. Je to názor, který si v sobě nese spousta žen. V roce 2018 studie Professional Women’s Network zjistila, že zatímco 9 z 10 žen se považuje za ambiciózní (což je skoro stejně jako u mužů), 77 % z nich je přesvědčeno o tom, že prohlásit to veřejně je stále tabu.

Ambice, které jsou často spojovány s materiálním a finančním úspěchem, byly u nás doma považovány za povrchní a neetické. Bylo mi opakováno, že lidé, kteří mají peníze, k nim přišli na úkor ostatních. V naší rodině byli ambiciózní lidé vnímáni jako nemorální, a ambiciózní ženy dokonce jako bezcharakterní a promiskuitní. Stereotyp prostitutky se stále vznášel ve vzduchu a byl spojován s myšlenkou placené práce pro ženy. Ty, které za svou práci požadovaly odměnu místo toho, aby své služby nabídly zdarma, nebyly důvěryhodné. Asi vás nepřekvapí, že v globálním měřítku ženy vykonávají většinu neplacené práce, zatímco muži dostávají za svou práci povětšinou finanční ohodnocení.

Ambice v ekonomickém a politickém světě jdou ruku v ruce s obětováním veškerého volného času, přílišným tlakem a chronickým stresem. Ve škole nám říkali, že „ženy takový stres snášejí hůř“ a že „na to nejsou stavěné“. Posledním hřebíčkem do rakve bylo, když jsem se dozvěděla, že ženy byly (a stále jsou) u pohovorů neodbytně dotazovány na následující otázku: „Jak plánujete najít rovnováhu mezi svým osobním a profesním životem?“ A jak to dopadlo? Po neúspěšné zkušenosti v jednom zaměstnání, kde jsem neuměla být dostatečně ambiciózní, jsem všeho nechala a stala se učitelkou. Byla jsem tam, kam patřím…

Ambiciózní změna

“Uvědomila jsem si, že už nechci prožívat dobrodružství pouze prostřednictvím svých studentů. Chtěla jsem se vydat do světa s nimi.”

Když se pořádně a dlouze zamyslíte nad tímto negativním modelem ambicí, často ve vás začne bublat touha po profesní proměně. Céline Alixová ve své knize Merci mais non merci (Díky, ale ne díky) zmiňuje situaci, kdy „ambiciózní“ ženy opustí svou slavnou kariéru a vydají se za profesí, která jim nabízí více smyslu, autonomie a autentičnosti. Takové rozhodnutí s sebou přináší finanční a politickou oběť. Částečně se vzdávají své moci (konkrétně moci „měnit věci zevnitř“, pokud to je vůbec možné) a spokojí se s nižším platem za to, aby byly „blíž svým hodnotám“.

Ženy hrají hru ambicí podle pravidel, která nastavili jiní, jsou kritizovány za své prohřešky a do toho musí čelit dalším překážkám (skleněný strop, genderová diskriminace, sexuální obtěžování…). Kdybych se vydala cestou „ambiciózní“ kariéry, možná bych si pak musela taky položit otázku, do jaké míry se profesní úspěch neslučuje s ostatními oblastmi našeho života (rodinného, osobního a společenského). Existují tací, kteří se uprostřed kariéry zřeknou uspokojení spojeného s ambicemi a hledají lepší život. Úplně je chápu. Já osobně se vydala opačnou cestou.

Osm let jsem učila, podporovala ostatní v procesu vzdělávání, pomáhala mladým lidem růst a vzkvétat, radila jsem jim a někdy dokonce koučovala. Byla jsem jako ti rodiče, kteří realizují svoje sny a přání přes vlastní děti. Jednoho dne jsem sledovala čerstvý ročník absolventů, kteří se chystali vydat do světa, začít podnikat a hledat různé formy uznání. Uvědomila jsem si, že už nechci prožívat dobrodružství pouze prostřednictvím svých studentů. Chtěla jsem se vydat do světa s nimi. Bylo mi skoro čtyřicet a začala jsem prozkoumávat různé možnosti a nakonec jsem se rozhodla pro podnikání. Dávalo mi pocit naplnění… a peníze.

“Svět nepředstavuje binární místo s penězi na straně jedné a významem na straně druhé.”

A tehdy jsem zjistila, že s ambicemi můžeme dělat, co chceme. Za mě šlo o profesní svobodu, která mi dala i materiální svobodu (finance), a o relativní vliv, které mi psaní zaručilo, aniž bych musela hrát nepříjemnou hru podle cizích pravidel (tzv. prezentismus, politické hry atd.). Svět nepředstavuje binární místo s penězi na straně jedné a významem na straně druhé. Profesní proměny jsou často účinným způsobem, jak zvýšit vlastní příjmy. Podle studie provedené společností Deloitte francouzští úředníci změní práci nebo zaměstnavatele každé čtyři roky, aby dosáhli zvýšení platu o 10 až 15 % (u čtvrtiny z nich jde dokonce o více než 20 %). Jelikož jsou ale peníze tabuizované téma, zřídkakdy se o profesních proměnách bavíme z tohohle úhlu.

Síla středního věku

Ve Francii dosahují ženy středního věku ve čtyřiačtyřiceti letech (v mém věku). Polovina žen je tudíž starší, ale i tak máme pocit, že potenciál a ambice jsou jen pro mladé. Jako by to pro nás ve čtyřiačtyřiceti skončilo.

Novinářka Sophie Dancourtová tomu říká syndrom kláštera: „Je nám naznačeno, abychom opustily společenský život, jako když vdovy odcházely dožít do kláštera. Přesně takhle se dnes cítí ženy přes padesát, od kterých se očekává, že se odklidí stranou a dají prostor mladším generacím. Syndrom kláštera ale nikdy není vyřčen nahlas. Je nám rafinovaně naznačován skrze celou řadu věkově diskriminujících komentářů.“

Přestože vidíme značné zlepšení v reprezentaci žen, média jsou stále pozadu ve vyobrazování žen starších čtyřiceti čtyř let. V praxi to znamená, že ve filmech, reklamách a televizi je zastoupena méně než polovina žen. Statistika je ale na naší straně, protože střední věk u žen se čím dál tím víc posouvá a naše demografická skupina roste. Navíc spousta z nás prostě odmítá odejít do kláštera! Dlouho jsem žila v přesvědčení, že kdybych vystoupila z řady, lidé by se mi vysmáli a já bych se cítila trapně a dětinsky. Dneska jsem ale upřímně šťastná za to, že nejsem neviditelná. Touha po pozornosti od ostatních není ve své podstatě nezdravá. Negativní je pouze tehdy, kdy se na ostatní díváte skrz prsty a snažíte se je ovládat a manipulovat.

Často přemýšlím nad tím, jestli v sobě nemáme nějakou superschopnost, která se projeví až ve středním věku (nebo jednoduše v druhé půlce našeho života). Pučící ambice, kreativita a svoboda, kterou v nás společnost potlačila a teď se dere ven. Moje současná ambice je pomoct v nás osvobodit tuhle sílu, abychom se všichni měli lépe.

Mně osobně k úspěchu dopomohly následující čtyři aspekty:

  • Snažila jsem se oprostit od toho, co se ode mě očekávalo z hlediska ambicí. Žen si vážíme za jejich empatii a služby, které dodávají společnosti. Finančně ale ohodnotíme jen ty ambiciózní, které jdou bezhlavě za svým snem. Spoustu žen věří, že je společnost za jejich altruismus odmění. V práci k takovému uznání ale nikdy nedojde. Takže jsem tenhle feministický model opustila.

  • Hledala jsem vzory u starších žen, které mi pomohly přebudovat moje ambice v nelineární kariéře. Čím dál tím více žen totiž chce pomáhat ostatním ženám, jako např. podnikatelka Bénédicte Tilloyová, jejíž tvůrčí vliv a profesionální nebojácnost skutečně obdivuji. Dále jsem se nechala inspirovat Frédérique Cintratovou, ředitelkou společnosti poskytující péči zranitelným jednotlivcům, pro které „jsou ambice věkově neomezené“, a autorkou francouzské knihy o restartu kariéry v padesáti letech. V neposlední řadě chci zmínit Catherine Barbaovou, která díky své neutuchající energii ve čtyřiceti letech založila školu pro freelancery spolu s dalšími třemi inspirativními ženami ve stejném věku.

  • Naučila jsem se hrát podle pravidel, zvyšovat prodeje, nebát se říct si o odměnu a aktivně nabízet své služby. Ze začátku mi to bylo nepříjemné, protože jsem to brala moc vážně. Pak jsem ale vyzrála a začala tyhle věci vnímat s odstupem. Uvolnila jsem se a ubrala jsem na vážnosti. Moje práce má nádech exhibicionismu a já si ho užívám.

  • V práci jsem se obklopila inspirativními a laskavými lidmi. Jen proto, že někdo pracuje na sebe, neznamená, že musí pracovat sám! Vyberte si takové spolupracovníky, kteří doplní vaši energii a se kterými se vám bude dobře pracovat na nových, zajímavých projektech. Pokládám jim různé dotazy a žádám je o pomoc a nemám přitom žádné obavy, že by si o mně mysleli, že jsem ignorant.
    Nárokování ženských ambicí, a to v každém věku, v sobě skrývá politický rozměr. Jedná se primárně o materiální otázku (peníze a viditelnost), protože za všemi těmito tabu stojí nerovnoměrné rozdělení bohatství, práce zadarmo vs. za peníze, veřejné uznání, autorita a nerovnostářská rovnováha moci. Strašně ráda bych ze svého osobního objevu udělala myšlenku, kterou sdílíme všechny.

Překlad: Eva Mazalová
Foto: Thomas Decamps z Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.

Probíraná témata