Quiet firing: Jak vypadá tiché propouštění na americký způsob?

06. 1. 2023 4 min.

Quiet firing: Jak vypadá tiché propouštění na americký způsob?
autor
Laetitia Vitaud

Autor a řečník o budoucnosti práce

Ve světě práce to vře. Evropská i česká média dychtivě přejímají všechny výrazy, se kterými přijdou americké zdroje, jen aby mohla pojmenovat další trend či fenomén, který otřásl pracovním světem během posledních let. Nejdřív jsme tu měli samozřejmě burnout, pak přišel long covid, hned za ním Big quit (či jinak také Great resignation) a pak i quiet quitting. Na tento seznam amerikanismů přidejme hit posledních týdnů: quiet firing neboli „tiché propouštění“.

Podle časopisu Forbes je quiet firing definováno následovně: „Jde o situace, kdy se zaměstnavatel bezdůvodně či odůvodněně plánuje zbavit zaměstnance a přijme opatření, kvůli kterým je pro daného zaměstnance výkon práce nepříjemný či nenaplňující, a to s cílem ho přimět k odchodu z vlastní vůle.“ Není nakonec tak důležité, jestli je organizace práce znepříjemňována úmyslně či neúmyslně. Dotčení zaměstnanci v každém případě pociťují silnou touhu dělat toho v práci co možná nejméně, či dokonce odejít úplně.

„Tiché propouštění“ tedy jen dál přispívá k šíření trendu tichých výpovědí a společně vedou k tzv. Velké vlně výpovědí.
Říkáte si, že už se jen posté opakuje stále totéž a že už žádné nové anglické termíny pro svět práce nepotřebujeme? Že je to jen nový způsob, jak pojmenovat něco, co už existuje dávno? Nejste úplně vedle. Quiet firing je něco, co už v Česku nějakou dobu známe, jen tomu říkáme jinak. Třeba mobbing nebo nucení k výpovědi.

V dnešní době sociálních sítí, kdy dosahy vládnou světu, online média ráda přejímají líbivá slovíčka z jiných jazyků, jen aby přišla s naoko inovativním způsobem, jak pojmenovat něco, co už dávno známe. To ale nic nemění na tom, že aktuální situace je opravdu neobvyklá a že v určitých případech ospravedlňuje přijímání nových termínů pro fenomény, které poslední dobou sílí. Není tak úplně náhodou, že se inspirujeme americkými pojmy, když je třeba pojmenovat a odsoudit nejhorší pracovněprávní praktiky, vyhoření, přepracování, obtěžování či finanční problémy…

Psychické týrání v Evropě i jinde

Ve Francii se o psychickém týrání hovoří už více než dvě desetiletí (a to především díky úspěchu knihy Marie-France Hirigoyenové, nazvané Psychické násilí v rodině a v zaměstnání). Dobře známy jsou i případy z praxe, v nichž došlo k psychickému obtěžování zaměstnanců, s cílem dohnat je k podání výpovědi. Mohli jste slyšet o tragické aféře ve francouzském Télécomu, která je pro tento problém příznačná. V okamžiku, kdy došlo k restrukturalizaci firmy, proti sobě stály dva tábory – „staří“ zaměstnanci (pod ochranou pracovních smluv, mezi nimi i funkcionáři) a „mladí“ zaměstnanci (bez ohledu na věk), kteří byli přijati za účelem „modernizace“ podniku. Vzhledem k tomu, že nebylo možné potichoučku propustit smlouvami chráněné zaměstnance, firma se uchýlila k lstivému „tichému propouštění“ tím, že začala zhoršovat jejich podmínky práce. O mnoho let později se podobným praktikám začalo říkat „kolektivní psychické týrání”.

Dalším způsobem, jak přinutit zaměstnance k odchodu, je jejich „uklizení“ na vedlejší kolej. Jedná se o přesun na nedůležitou či nesmyslnou pracovní pozici, odloučenou od zbytku kolektivu a zcela ignorovanou vedením. Odstupné je nákladné, a tak je výhodnější zaměstnance převelet do podřadné pozice a doufat, že to nevydrží a odejdou sami, protože si uvědomí svou nadbytečnost. Paradoxně však ztráta sebedůvěry způsobená pocitem zbytečnosti může člověku zabránit v hledání nového místa. Běžně se tak stává, že mazaní zaměstnavatelé takto svých cílů vůbec nedosáhnou.

„Odsouvaní“ zaměstnanci se rozhodně nevzdávají bez boje. V říjnu 2022 zveřejnil francouzský Institut Montaigne svůj výpočet, podle nějž se ve Francii nachází na podobných „odsunutých“ pozicích 200 000 zaměstnanců (to vyplývá z průzkumu). Tento think tank se následně zaměřil na výpočet nákladů na tyto zaměstnance (které dosahují 20 miliard eur ročně) spíše než na škody, které tyto praktiky působí duševnímu zdraví zaměstnanců.

Kde se vzal pojem quiet firing?

Působení duševních traumat za účelem dosažení dobrovolného odchodu zaměstnanců je daleko běžnější v Evropě, kde je větší propast mezi „těmi uvnitř“ (zaměstnanci chráněnými pracovními a kolektivními smlouvami) a „těmi venku“ (externisty, brigádníky, zaměstnanci na částečný úvazek či na dohodu), než ve Spojených státech, kde to mají šéfové s vyhazováním svých podřízených daleko snazší. Tento americký trend je proto stejně překvapivý jako fakt, že se výraz quiet firing ujímá i v Evropě. Co nárůst tichého propouštění signalizuje? Minimálně tři věci.

V první řadě fakt, že se nacházíme v opravdu specifické době. Cítíme potřebu hledat nová slova, která by dokázala pojmenovat nekalé praktiky, ke kterým dochází ve světě práce. Trochu se to podobá zmíněnému období restrukturalizace ve francouzském Télécomu. Také zde dochází ke střetu: svět práce prochází obdobím násilných změn, které prohlubují propast mezi „těmi uvnitř“ a „těmi venku“. V USA si často podobných změn všímají dřív a neponechávají bez komentáře všechny aktuální transformace způsobené čím dál rychlejší digitalizací ekonomiky. USA fungují do jisté míry jako kompas, který upozorňuje na sílící polarizaci pracovního trhu v Evropě.

Situace na trhu práce je po koronavirové pandemii také daleko napjatější a dochází k častějšímu odsuzování nekalých praktik zaměstnavatelů a obtěžování, o nichž zaměstnanci zpravidla mlčí, například z důvodu nerovnováhy sil (například ve stavu vysoké nezaměstnanosti). O chování zaměstnavatelů se nejčastěji informuje na Instagramu. Výpovědi se s velkou slávou zveřejňují na TikToku. A čím dál tím víc lidí se netají tím, že dělají v práci jen naprosté minimum a odmítají svůj život obětovat zaměstnavateli. Fakt, že se začíná mluvit o „tichém propouštění“, ještě neznamená, že k tomu dochází nějak výrazně víc než dřív, ale že v současné situaci se na podobné praktiky víc upozorňuje.

Pokud tedy skutečně existuje trend „quiet quitting“, tak „quiet firing“ na něj reaguje. Dochází k medializaci ekonomického boje mezi řadovými zaměstnanci a jejich nadřízenými. „Aha, takže ty se chceš držet čistě jen popisu práce? Máš to mít, já ti ukážu, kam až to povede!“ Taková může být reakce vedoucích pracovníků na nedostatek nadšení na straně nespokojených zaměstnanců. Mohlo se zdát, že se v téhle době pozice zaměstnanců zlepšuje, že našli páku na zaměstnavatele, ale ve skutečnosti vlastně ničeho nedosáhli. Navíc inflace roste rychleji než mzdy a kupní síla zaměstnanců se hroutí.

K tomu všemu můžeme přidat i psychologickou perspektivu. Cítíme-li kolektivní potřebu „tichého“ jednání (jak podávání výpovědí, tak propouštění), není to proto, že se čím dál víc bojíme otevřených konfrontací? Koronavirus, karantény, omezení pohybu, hybridní práce – kvůli tomu všemu jsme si zvykli se schovávat za bezpečnou obrazovkou. Nedošlo náhodou k degeneraci naší sociální inteligence a schopnosti konstruktivně řešit problémy?

Důraz na produktivitu, který zaměstnanci zažívají dnes a denně, způsobuje zhoršování pracovních podmínek. Zcela oprávněně proto vyvstává na mysl otázka, zda nedochází k „amerikanizaci“ našeho vztahu k práci. Je zřejmé, že trh práce upadá do čím dál větší nejistoty a nerovnosti. S konkrétními praktikami přicházejí i konkrétní pojmy. A fenomén quiet firing je toho důkazem.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu a začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.

Probíraná témata
Hledáte svou další pracovní příležitost?

Více než 200 000 kandidátů našlo práci s Welcome to the Jungle

Prozkoumat pracovní místa
Ups
V daném jazyce není obsah k dispozici
Ups
V daném jazyce není obsah k dispozici
Ups
V daném jazyce není obsah k dispozici
Ups
V daném jazyce není obsah k dispozici