5 kandidátů sdílí nejhorší otázky, které kdy dostali na pohovoru

Jaké jsou vaše silné a slabé stránky?Kde se vidíte za pět let? Nebo proč je kanál kulatý? Na tyhle otázky už jste dost pravděpodobně nejednou narazily a stále patří ke zlatému fondu nejen českých pohovorů. Když jsme se ale čtenářů na Facebooku a Instagramu ptali, co jsou ty nejdivnější otázky, které si při hledání práce vyslechli, nestačili jsme se divit. Některé z nich bychom ale nepřáli ani největšímu nepříteli. Co všechno se na výběrovém řízení může stát?

A děti plánujete?

Jestli musíme začít jedním okruhem otázek, které patří mezi ty nejhorší dotazy z pekla, jsou to děti. Nejen, že jsou to ty vůbec nejčastější, jsou to i jedny z těch nejproblémovějších, a to hned z několik důvodů. V první řadě se vás zaměstnavatel na pohovoru na plánování dětí ptát nesmí, otázka je považována za vysoce diskriminační a tím pádem ilegální. Není tedy potřeba se jakkoli chystat, jak na tuto otázku odpovědět. Jednoduše nemusíte říkat vůbec nic. Zároveň jde o velmi citlivou otázku, která může být pro některé extrémně zraňující.

Právě takhle nešťastnou zkušenost měla Alena, která se hlásila na pozici bankovního poradce. “Bylo mi tenkrát 27 let a na pohovoru se mě ředitel regionu otevřeně zeptal, jestli vzhledem k věku plánuji nebo už mám děti. Zeptal se zcela otevřeně s tím, že ví, že se mě ptát nemůžou, ale doufají, že odpovím, protože se podle toho musí rozhodnout. Cítila jsem se velmi nekomfortně. Práci jsem potřebovala, ale zároveň jsem si chtěla zachovat svoje soukromí,” vypráví Alena.

Nakonec se rozhodla, že odpoví. “Věděla jsem, že když jim neodpovím, nevezmou mě. To prostě cítíte. Tak jsem jim řekla: ‘Vykládám vám všechny karty na stůl, které mi jsou hodně nepříjemné. Děti mít nemůžu a neplánuji.’ Žádnou další zpětnou reakci jsem nedostala.” Alena nakonec pozici dostala a přijala, ale zpětně toho trochu lituje. “Měla jsem dát na intuici a pozici nevzít. Byla jsem ve firmě svědkem, kdy ředitel na ranní poradě převaloval kupu životopisů se slovy: ‘pozveme jen muže, ženský mají děti.’ Byla jsem ráda, že jsem z firmy odešla.”

A ten úkol, to vám vypracoval přítel?

Otázka, kterou bychom snadno mohli zařadit do kategorie “Vytočilo mě do běla”. Vyhnout se ve společnosti předsudkům je velmi těžké, některé ale v 21. století skutečně zamrzí. Předpoklad, že dobře zpracovaný analytický úkol musel ženě pomoci vypracovat muž, mezi ně rozhodně patří. A neomlouvá se tady ani (velmi chabý) pokus o vtip.

Své o tom ví markeťačka Monika, která se ucházela o pozici marketingového specialisty. Ta prošla prvním, příjemným kolem pohovoru v assesment centru a pokračovala do druhého. “Měla jsem si připravit case study a poslat ji předem. Druhého kola se pak účastnila HR specialistka a budoucí nadřízený. Když mě vyzval k prezentování úkolu, řekl, jestli bych mu mohla vysvětlit, jak jsem při tom postupovala. A pak dodal: ‘No, jestli vám to nevypracoval třeba přítel.’ Řekl to jen tak mimochodem, ale i tak to bylo dost nepříjemné. Vesměs vám tím říká, že o vás pochybuje a nevěří vám, že něco umíte,” vypráví.

Monika tenkrát situaci přešla a nijak se neohradila, ale na pohovoru už se cítila velmi nejistě, ač úkol splnila jako jedna z mála dobře. “Bylo mi něco málo přes dvacet a moc pohovorů jsem za sebou tehdy neměla. Dneska bych se zachovala jinak a rozhodně se ohradila. Je jedno, kolik člověku je a kolik má pracovních zkušeností. Takhle by se k vám nikdo chovat neměl!”

Nosíte ráda krátké sukně a podpatky?

U nevyzpytatelných šéfů ještě chvíli zůstaneme a tentokrát zabrousíme do kategorie stereotypů, která je sama o sobě dost silná! Představa muže, alfa samce ředitele se zaměstnankyněmi v krátkých sukních a v podpatcích je taková legenda, která se přece už nemůže dít. Nebo ano?

Hana se hlásila na pozici obchodně administrativního pracovníka do firmy prodávající kovové komponenty a i pro ni to byla jedna z prvních zkušeností při hledání práce. Zprvu tak nebyla ani příliš překvapená, když se jí na pohovoru zeptali, zda: “Nosíte ráda sukně a podpatky? Náš ředitel to vyžaduje…” A tím to nekončilo, padli i otázky na přítele a zda s ním třeba bydlí.

“Dneska už to vlastně nechápu, jak se na to vůbec může někdo ptát při prvním setkání. Na otázku ohledně podpatků a sukní jsem jim řekla, že záleží na počasí a na teplotě v kanceláři, takže určitě celý rok sukni nosit nebudu. Pohovor skončil na tom, že mi předali asi 10 katalogů se všemi možnými součástkami a tím, abych se je naučila všechny i v angličtině a telefonicky prodávala. Plat byl ale minimální, pozici vůbec neodpovídal. Tak jsem poděkovala, že o takové místo opravdu zájem nemám,” líčí celou svoji zkušenost Hana.

Ve dvě ráno jste na příjmu? Klientům ne neříkáme.

Nastavení pracovních hranic může být občas trochu oříšek. Ačkoliv vaše smlouva mluví jasně o pracovní době i definování přesčasů, někteří vedoucí snad jako by ji ani nečetli. Nebo neznali. Nebo zcela bez zaváhání absolutně ignorovali. Zaměstnanec reagující na mail i telefon pozdě v noci je totiž ten nejlepší, no ne? Že to tak úplně není si musela obhájit na pohovoru Hana, když se hlásila na pozici projektové manažerky.

“Pohovor měl tři kola a na všech jsem se cítila upřímně velice dobře. Druhá strana mluvila na rovinu a naprosto otevřeně, vystupovali velice profesionálně a chovali se ke mně jako k rovnocennému partnerovi,” popisuje Hana. Vše šlo dobře, dokud se ji nezeptali: “Zvedala byste telefon i v neděli ve dvě hodiny ráno? Protože tady klientům ne neříkáme.” Klienti možná ne neslyší, ale zaměstnavatel tentokrát ano. “Reagovala jsem tím, že tohle je pro mě přes hranici a že samozřejmě chcí mít svou práci ráda a dělat, co mě baví, ale zároveň nechci být jejím otrokem a potřebuji striktně oddělit pracovní a soukromý život. Volný čas své práci obětovat nehodlám.”

I přesto se Hana zaměstnavateli jako uchazečka líbila a záleželo tak na ní, zda nabídku přijme. “Nepřijala jsem, právě kvůli tomu, že bych musela práci obětovat většinu volného času. Pan prokurista mi narovinu řekl, že by nerad, abychom za měsíc seděli v slzách, že je té práce na mé moc a chci skončit,” vypráví a dodává, že i tak ale na pohovor vzpomíná ráda a cení si upřímnosti, se kterou s ní mluvili, a že nic neskrývali.

Nějaký vtip byste nám neřekl/a?

A na závěr to trochu odlehčíme! Takový vtip může být pro někoho noční můra, pro jiného příležitost, jak se blýsknout a možná trochu odlehčit stres z pohovoru. Nicméně tak či tak, běžně se na otázku “Řeknete nám nějaký vtip?” nepřipravujete. Ivana, hlásící se v té době na pozici sociálního pracovníka v centru pro osoby ohrožené domácím násilím, si to vyzkoušela na vlastní kůži.

“Na pohovoru jsem se cítila dobře, byla tam uvolněná atmosféra i přes to, že tam na mě čekala pětičlenná komise. Možná i proto ředitel organizace nahodil dotaz: ‘Jste docela veselá kopa, řeknete nám nějaký vtip?’ Dost mě to zarazilo, protože v takovou chvíli klasicky nenalézáte v paměti jediný vtip,” vypráví svoji zkušenost Ivana, se kterou se hrdinně poprala.

“Jediný vtip, na který jsem si v tu chvíli v šoku vzpomněla, protože jsem ho viděla den předtím na Facebooku, byl: ‘Proč nemají vejce ráda hloupé vtipy? Protože jsou k popukání.’ Smích se konal, přijetí už ne.” Podle nás ohromná škoda za tu snahu!

Některá jména byla v článku změněna.

Foto: Thomas Decamps z Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu, začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.