"Potřebuji se vybít." Jsou všichni závisláci na sportu frustrovaní v práci?

„Ve sportu lidé nacházejí vše, co jim chybí v práci: potěšení, sebevědomí, cílevědomost i výkon…“ – Laëtitia Vitaudová, autorka a lektorka

Bigorexie má, stejně jako ostatní závislosti, samozřejmě mnoho příčin a mnoho podob. Vzniká kombinací osobních zkušeností, rodinných traumat, kulturních specifik, osobnostních rysů atd. Existuje však jedna skupina bigorektiků, které spojuje jedno: Frustrace v práci a nedostatek pocitu uznání v zaměstnání je vede ke kompenzaci sportem. Ve sportu tito lidé nacházejí vše, co jim chybí v práci: potěšení, sebevědomí, cílevědomost i výkon…

Vím, o čem mluvím, sama jsem si mnoho let nosila frustraci z práce domů a na sportování jsem byla závislá. Když jsem vyšla ze školy, byla jsem mladá a moje kariérní vyhlídky chmurné – samá nezajímavá a nudná práce. Vybíjela jsem se v bojových sportech. Přeháněla jsem to, ale bavilo mě to. Vše, co mi chybělo v práci (kolektiv, uznání, výkon), jsem našla v ju-jitsu.

Časté a náročné tréninky způsobily, že jsem práci brala jen jako doplňkovou činnost. Dlouho jsem proto nijak neřešila kariéru. Kvůli závislosti na sportu je ze mě dnes tzv. late bloomer, protože můj talent vyšel na světlo až v poměrně pokročilém věku.
Viděno zpětně, mezi zaměstnáním a závislostí na sportu mohou být podle mě celkem tři silné souvislosti…

Snaha kompenzovat sportem frustraci z práce

Ve své první práci čerstvě po škole jsem měla pocit, že to, co dělám, nemá žádný smysl, a to mělo dramatický dopad na moje sebevědomí. Připadala jsem si jako nula a dospěla jsem k názoru, že pracovní sféra pro mě nikdy nebude zdrojem uspokojení. Stejně jsem si ale chtěla nějak dokázat, že jsem schopná dobrých výkonů, že mám disciplínu, talent. Podařilo se mi to v tělocvičně. Trávila jsem tam až 20 hodin týdně několik let. Nutno dodat, že jsem byla prakticky „sjetá“ velkými dávkami endorfinů, které moje tělo produkovalo během náročných tréninků. Měla jsem pocit, že dokážu všechno na světě (pocit ne nepodobný účinkům kokainu, údajně, protože tuto drogu jsem nikdy nezkoušela).

Nedostatek sebevědomí a pocit vnitřní prázdnoty – to jsou dvě příčiny sklonů k závislostem, které přesahují rámec zaměstnání. Přiznejme si to, mnoho z nás spoléhá na to, že tyto potřeby z větší části pokryje práce. A tak když práce neodvede svou práci, řada lidí hledá uspokojení právě ve sportu. V polovině 70. let přišel psychiatr William Glasser s tím, že závislostí na sportu dochází k přeměně něčeho pozitivního (svobody těla, zdraví, tvrdé práce) na něco negativního – zoufalou potřebu, podmíněnost, ubližování, trestání… Proto Světová zdravotnická organizace zařadila v roce 2011 bigorexii mezi nebezpečné choroby.

Souvislost mezi hledáním smysluplnosti práce a závislostí na sportu je popsána také v románu z roku 2021 spisovatelky Lionel Shriverové. The Motion of the Body Through Space (Pohyb těla prostorem) je příběh o muži, který odejde do předčasného důchodu a stane se z něj naprostý blázen do běhání, což těžce nese jeho žena, která do té doby platila v rodině za sportovce. Remington pracoval jako městský projektant, ale předčasně (a nespravedlivě) ho vyhodí z práce. Ke své bývalé práci chová velkou zášť a jeho podlehnutí bigorexii je autorkou brilantně popsáno. Remington postrádá smysl, uznání i činorodost, protože je nedobrovolně v důchodu, a tak hledá vše, o co přišel, v trénování na maraton. Pak na ultratriatlon… Dokud nepřijde o zdraví. Autorka nemá žádný důvod k pochybám: extrémní sporty (např. typu Ironman) mají destruktivní účinky.

Všechno se podřizuje sportovní přípravě, i práce

Během svého období bigorexie jsem trénovala až 20 hodin týdně, přičemž i sportovci chystající se na ultramaraton popisovaní Lionelou Shriverovou tráví cvičením méně času. Tento životní styl však vyžaduje přizpůsobovat vše (hlavně práci) trénování, ačkoliv by to mělo být spíš naopak. Zaměstnání se tedy pro bigorektiky stává podružnou záležitostí, vždy až na druhém místě. Někteří chodí dokonce jen na brigády nebo zůstávají v domácnosti a spoléhají na to, že je bude živit partner. Jinými slovy to znamená, že své ambice realizují v tréninku, a ne v pracovní kariéře.

Tréninky a lekce mají svůj přesný harmonogram a organizaci, tak jako práce. Bigorektikové často tráví hodně času teoretickým studiem sportu. Remington, hlavní postava románu Shriverové, je bývalý intelektuál, který ovšem začne hltat výhradně knihy o trénování na triatlon a biografie extrémních sportovců. To zase irituje jeho manželku, která si občas ráda popovídá i o něčem jiném. Jak říká v jednom z rozhovorů sama autorka: „Pokud berete takový projekt [jako ultratriatlon] vážně, musíte mu obětovat velkou část svého života. Musíte dodržovat pravidla, vstávat každý den ve čtyři ráno na trénink… Je to vyčerpávající, ale dává vám to cíl, náplň každého dne. Myslím si, že mnoha lidem se uleví, když něco takového najdou.“

V mnoha ohledech se sama sportovní příprava stává zaměstnáním. Všimli jste si výrazů, které se při cvičení používají? „Pracuji na lepší levačce.“ „Pořádně jsem si zamakal.“ Skoro to zní, jako bychom se snažili ospravedlnit svůj zájem tím, že si během něj budeme co nejvíc dokazovat produktivitu. „Optimalizujeme“ tréninky. Stanovujeme si „cíle“. A když podáme dobrý „výkon“, zvýší se nám sebevědomí. Do hry vstupuje snaha vše převádět na čísla (to souvisí s aktuálním fenoménem tzv. vyčísleného já) pomocí chytrých telefonů a hodinek. Závislost tak korigují big data a bigorektik má pocit, že ho podporují profi high-tech technologie. Měří si tepovou frekvenci, rychlost nebo spálené kalorie.

Výkon se tedy často měří přímo na těle. Předmětem práce, úkolem, který se řeší a na kterém se pracuje, se tak stává samo lidské tělo. Veškeré úsilí směřuje k totálnímu ovládnutí živého organismu. Odtud už je jen krok ke krutým tendencím tělo „zkrotit“ a potrestat. Klíčovou součástí závislosti bývá často také tvarování těla (a redukce tukové hmoty). Přitom myšlenka, že je možné si podmanit živý organismus (plný hormonů, bakterií a buněk, které si všechny dělají, co chtějí), je nesmyslná. Každý, kdo byl někdy zraněný nebo nemocný, moc dobře ví, že všechno má své meze. Chtít ovládnout své tělo je vlastně docela arogantní. Tělo není naším „produktem“, je to náš život.

Komu chybí fungující kolektiv v práci, hledá ho na tréninku

Závisláci na sportu si během svých častých aktivit také hledají „kolegy“, se kterými sdílejí chvíle štěstí i prohry, ale také cíle. Sport, to je týmový duch, který vám nahradí jeho nedostatek v práci. Remington (náš knižní hrdina) trénuje na ultramaraton společně s „kolegy“, kteří jsou mu oporou a každodenně ho podporují, což v práci postrádal (odvelením do důchodu ho bývalí kolegové zradili).

Týmový duch není výsadou pouze skupinových sportů, týká se i individuálních disciplín, protože i na ty se často trénuje organizovaně, ve skupině.

I já jsem v tělocvičně našla „rodinu” a pocit, že někam patřím. Měla jsem kolektiv, který mi v práci chyběl. Navíc, má síť sportovních kontaktů a její význam přerostly i do profesionální sféry, protože pevné pouto vytvořené společným cvičením bylo zdrojem důvěry, která přesahovala hranice tělocvičny. (Je až neskutečné, jak velkou důvěru máte k někomu, s kým každý den soupeříte na žíněnce!)

Stále více lidí se v práci potýká s větší a větší izolací. Už desítky let se z každodenního života pracovníků vytrácí kolektivita, kterou dříve symbolizovaly i odbory. Fragmentace pracovních podmínek a organizace – se všemi těmi dodavateli, externisty, freelancery, brigádníky i klasickými zaměstnanci – přispívá k už tak individualizovanému pracovnímu prostředí. K tomu si přičtěte používání vyspělých technologií a šířící se oblibu home office, zaměstnanci se i fyzicky oddalují kolektivu, do kterého by mohli patřit. Pocit osamělosti sílí. Není proto divu, že společná „dřina“ v posilovně s dalšími bigorektiky naplňuje silnou potřebu, kterou práce nedokáže uspokojit.

Je to nepochybně důvod, proč ty nejnáročnější (a extrémní) sporty jako třeba crossfit (multidisciplinární sportovní disciplína a současně obchodní známka společnosti CrossFit Inc.) zažívají velký boom, je to díky mocným společným rituálům. Některé z těchto sportů bývají dokonce osočovány, že se podobají sektám. Budují totiž emocionální závislost a slibují svým přívržencům „spásu“ v podobě tréninku.

Závislost na sportu s sebou nese mnohá rizika – může vést k úzkostem, podrážděnosti v důsledku vynechaného tréninku, zraněním, nespavosti, oslabení společenských vztahů z důvodu přehnaného trénování. Neměli bychom nad ní mávnout rukou, protože toho hodně vypovídá o aktuálních kulturních, společenských a psychologických tendencích, které mají dopady na zaměstnance. Je-li závislost na sportu odrazem frustrace spojené s prací, pak je třeba vyřešit její příčinu. Popřemýšlet nad tím, jak to udělat, aby i práce naplňovala potřebu lidské sounáležitosti a kvantifikace. Bigorexie má stejný základ jako workoholismus – snahu překonávat sebe sama až do extrému. Jediné, co může pomoci, je ukončit závody v produktivitě a uvědomit si, že na světě jsou i jiné věci!

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu a začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.