Co je to kariérně bezcenná práce a proč ji většinou dělají ženy?

02. 2. 2023

5 min.

Co je to kariérně bezcenná práce a proč ji většinou dělají ženy?
autor
Vivian Song

Toronto expat and Paris-based journalist

Linda Babcocková, Brenda Peyserová, Laurie Weingartová a Lise Vesterlundová společně napsaly knihu s názvem The No Club: Putting a Stop to Women’s Dead-End Work, (Klub s názvem „Ne“: Konec kariérně bezcenné ženské práce), v níž vybízejí ženy, aby se v práci nebály jít proti své přirozenosti a naučily se říkat ne. Výzkum autorek totiž naznačuje, že ženy v práci většinou dostávají úkoly jako „uspořádat firemní večírek“ nebo „dohlížet na stážisty“, což jsou přesně příklady práce, které se říká kariérně bezcenná. Co kdyby se tyhle povinnosti dělily spravedlivěji? Mohlo by to pomoct s rozdílnými podmínkami mužů a žen na pracovišti, jako jsou platové rozdíly, vyšší míra vyhoření a pomalejší kariérní postup u žen? Jedna z autorek, Lise Vesterlundová, přináší v rozhovoru pro Welcome to the Jungle vysvětlení toho, jak by mohlo jednoduché přerozdělení kancelářských organizačních prací pomoct s vyřešením genderové nerovnosti na pracovišti.

Všechno to začalo jedním nevinným rozhovorem, který si Lise Vesterlundová dobře pamatuje i po dvanácti letech.

Tehdy zrovna seděla v letadle vedle kolegyně Lindy Babcockové. Byl to krátký let, z Bostonu do Pittsburghu, a obě ženy si tehdy vzájemně stěžovaly, jak jsou nespokojené se svou prací. Obě měly práce až nad hlavu, ale hlavně kvůli povinnostem, které vůbec nesouvisely s jejich expertízou (Lise i Linda jsou výzkumné pracovnice a vyučující v oboru behaviorální ekonomie). Obě měly pocit, že se jejich kariéra dostala do slepé uličky.

Ukázalo se, že Linda Babcocková už podobné téma řešila několikrát s kamarádkami a kolegyněmi, a tak se rozhodla, že se s tím musí něco dělat. Rozeslala proto e-mailem pozvánku pěti úspěšným ženám z různých oborů a sešla se s nimi v jedné pittsburské restauraci. Tam se společně rozhodly, že nastal čas říct hlasité „ne“ a přestat si na sebe brát bezvýznamné povinnosti, které jen brání v kariérním postupu. Tento „klub s názvem Ne“ se scházel jednou měsíčně. Členky na něm probíraly nejrůznější úkoly, které dostávaly v práci, ale které byly naprosto neperspektivní a měly jen málo co do činění se skutečnou náplní práce, jako je například vypisování doporučujících dopisů, pořizování zápisů ze schůzí, účast ve výborech… Diskutovaly o tom, jak podobné povinnosti v práci odmítnout a neohrozit přitom své postavení.

„Byla jsem dřív bohužel toho názoru, že stačí, když budu trochu víc dřít, a zvládnu naprosto všechno,“ vzpomíná Vesterlundová. „Ale na schůzkách našeho klubu jsem si uvědomila, že pokaždé když v práci na něco řeknu ‚ano‘, jako bych říkala ‚ne‘ vlastní rodině. Kdykoli jsem si nabrala práci za někoho jiného, vlastně jsem tím sebrala dětem čas, co mohli trávit se mnou.“

Co přesně je kariérně bezcenná práce?

Kariérně bezcenná práce zahrnuje povinnosti, které sice pomáhají chodu společnosti, ale nijak vám nepomohou v kariérním posunu, vysvětluje Vesterlundová. Většinou ji poznáte podle tří hlavních znaků:

  • Nepřispívá přímým způsobem k cílům společnosti. Sem patří i zasedání v interních výborech, organizování vánočních večírků nebo konferencí a podobně. Tento čas by přitom bylo možné věnovat práci na perspektivních projektech nebo získávání nových zákazníků.
  • Zpravidla je to neviditelná práce. Když například souhlasíte s přípravou powerpointového dokumentu, ale prezentaci pak odpřednáší někdo jiný.
  • Je to práce, která nevyžaduje žádné speciální dovednosti. Jako kdyby chirurga poslali ze sálu, aby radši vyřizoval administrativu.

Vaše kniha se věnuje genderovým rozdílům na pracovišti se zvláštním zaměřením na tzv. non-promotable work. Kde se s tímto jevem setkáme?

„Tento problém je hojně rozšířený naprosto ve všech oborech a profesích, na které jsme si posvítily,“ uvádí problém Vesterlundová. „Nezáleží na tom, jestli se bavíme o právu, stavebnictví, architektuře, letištní kontrole nebo obsluze v supermarketu. Ženy prostě dělají víc kariérně bezcenné práce než muži. Platí to pro každou profesi, kterou jsme zkoumaly.“

Podle výzkumu autorek stráví ženy až o 200 hodin víc času ročně kariérně bezcennou prací, což se rovná více než měsíci v práci. Jejich výzkum dále ukázal, že u žen je o 48 % větší pravděpodobnost, že se dobrovolně přihlásí o práci, kterou si nikdo jiný nechce vzít, a že vedoucí pracovníci (muži i ženy) s o 44 % větší pravděpodobností přidělí kariérně bezcenný úkol právě ženě.

Proč si ženy berou podobné úkoly dobrovolně? Kde se to v nich bere?

„Všechno to pramení z všeobecného očekávání, podle kterého je u žen větší pravděpodobnost, že řeknou ano, než u mužů,“ říká Vesterlundová.

Jedná se o hluboce zakořeněné, podvědomé přesvědčení. Analogicky to funguje i v domácnostech – ženy stále vykonávají více neplacených domácích prací než muži. Vzhledem k tomu, že žena nese primární zodpovědnost za malé děti, je společností vnímána jako starostlivý typ. Ale přenášíme-li tyto stereotypy na pracoviště, škodí to jak zaměstnavatelům, tak ženám, říká Vesterlundová.

„Bude-li se podvědomě veškerá kariérně bezcenná práce zadávat ženám, nikde nebude reálně vidět, kdo je na pracovišti nejschopnější,“ vysvětluje. „Když totiž mají ženy od samotného vstupu na trh práce svázané ruce bezvýznamnými úkoly, na kterých nemohou předvést, co skutečně umějí, pak se nikdy pořádně neuvidí, kdo si zaslouží povýšit a kdo vyhodit.“

Jedním dechem Vesterlundová dodává, že když byla sama na pozici vedoucí oddělení, také instinktivně oslovovala své ženské podřízené, kdykoli potřebovala delegovat nějaké neatraktivní povinnosti. Věděla totiž, že ženy nebudou tolik protestovat.

„Ve spěchu máme tendenci zadat úkol tomu, kdo ho spíš udělá a nebude dělat žádné problémy. Smutnou skutečností je, že pak tyhle úkoly odnášejí ženy.“

Ženy svým „ne“ riskují víc

Podle průzkumů jsou ženy, které si dovolí odmítnout zadaný úkol, hodnoceny přísněji než muži. Odmítnutím, a tedy popřením očekávání tazatele, riskují ženy silnější negativní reakci a obvinění ze sólové hry. Stejný výzkum naopak dokázal, že muži odmítnutím úkolu riskují z kariérního hlediska jen velmi málo.

„Říká se, že by se ženy prostě měly chovat stejně jako muži a naučit se říkat ne. Ale důsledky odmítnutí jsou pro ženy mnohem větší než pro muže. Nejde o to, aby se ženy naučily říkat ne, ale aby se muži naučili říkat ano.

Nestačí jen přimět ženy k odmítání práce, je potřeba změnit celý systém toho, jak se kariérně bezcenná práce rozděluje v rámci týmů a jak je taková práce odměňována a uznávána, tvrdí Vesterlundová.

V kontextu právě probíhající Velké vlny výpovědí (tzv. Great resignation v USA), kdy je víc než kdy jindy důležité udržet si schopné zaměstnance, by bylo například dobré začít brát onboarding nových zaměstnanců jako kariérně ceněnou a extra placenou práci, a ne jako úkol navíc, který přistane na stole pracovnici, která ten den zrovna přijde první do práce.

Místo čekání na to, kdo se čeho dobrovolně ujme, se například mohou tahat jména z klobouku, jako to dělají na Pittsburské univerzitě. Na Harvard Kennedy School zase funguje bodový systém. Díky němu mají zaměstnanci motivaci si brát kariérně bezcennou práci, protože jinak riskují negativní hodnocení. Tím dochází k větší rovnováze v rozložení pracovní zátěže.

Proč jsou na tom ženy tmavé pleti úplně nejhůř

„Ženy tmavší pleti bohužel pod tíhou kariérně bezcenné práce trpí ještě víc než ostatní ženy,“ upozorňuje Vesterlundová.

Zástupkyně menšinových částí populace musejí často fungovat jako symbol diverzity a rovnoprávnosti, a jsou proto dosazovány na různá viditelná místa, do výborů a podobně. Ale podobné „trestání“ za kulturní odlišnost je často neplacené a nedoceňované a vyvíjí nadměrnou pracovní zátěž na ženy tmavé pleti. Jedná se o případy účelné inkluze (tokenismus).

„Účast zástupců menšin v podobných výborech musí poměrným způsobem odpovídat složení celé pracovní síly organizace.“

Jak mají ženy říkat „ne“, aniž by ohrozily svou kariéru?

Vyhněte se dlouhému vysvětlování a na rovinu řekněte, že kariérně bezcenné úkoly můžete přijímat jen na úkor vlastní práce a na úkor hodnoty, kterou firmě přinášíte. Současně navrhněte řešení, například místo vás by danou práci ocenil nový zaměstnanec nebo někdo na nižší pozici. Jak totiž zdůrazňuje Vesterlundová, hranice mezi kariérně bezcennou, a naopak cennou prací se v průběhu kariéry mění.

Nejste-li v postavení, abyste si mohli dovolit říct „ne“, zkuste o zadaném úkolu alespoň vyjednávat, dodává. Například řekněte, že si to vezmete na starost pod podmínkou, že vám uberou jinou podobně neatraktivní povinnost, nebo požádejte o rozdělení úkolu mezi vás a další dva kolegy.

A hlavně se nenechte do ničeho uvrtat natrvalo. Dostanete-li za úkol zorganizovat letošní konferenci, vyžádejte si, aby to za rok dělal někdo jiný.
„Často jsme totiž svědky toho, že je člověk po zásluze potrestán za dobře odvedenou práci a musí ji dělat znovu a znovu.“

Lise Vesterlundová je spoluautorkou knihy The No Club: Putting a Stop to Women’s Dead-End Work (zbývající autorky: Linda Babcocková, Brenda Peyserová, a Laurie Weingartová). Lise Vesterlundová pracuje za podpory fondu Andrew W. Mellona na Pittsburské univerzitě, je ředitelkou Pittsburské experimentální ekonomické laboratoře (PEEL) a předsedá Iniciativě pro modely behaviorální ekonomie (BEDI).
Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu a začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.

Probíraná témata
Hledáte svou další pracovní příležitost?

Více než 200 000 kandidátů našlo práci s Welcome to the Jungle

Prozkoumat pracovní místa