Propast autority: Proč jsou ženy brány méně seriózně než muži?

09. 8. 2022 - aktualizováno 09. 8. 2022 7 min.

Propast autority: Proč jsou ženy brány méně seriózně než muži?

autor

Laetitia Vitaud

Autor a řečník o budoucnosti práce

Proč nejsou ženy brány seriózně? Proč nemají takovou autoritu ve vedoucích funkcích a profesní odbornosti? Proč se jim víc nenaslouchá? Proč se pořád všichni diví, když je žena průbojná? A proč by měl mít názor ženy menší váhu oproti mužskému protějšku na stejné pozici? Naše interní odbornice Laetitia Vitaudová našla odpovědi na tyhle otázky v anglické četbě s názvem The Authority Gap z pera politické novinářky Mary Ann Sieghartové. A svoje poznatky s vámi sdílí právě v tomto článku.

Proti proudu

Téměř každá žena si někdy připadala, že plave proti proudu, že musí udělat dvakrát tolik práce, aby se dostala tam, kam potřebuje. Věděli jste například, že u žen je 27krát větší pravděpodobnost, že se setkají s kyberšikanou? Jinými slovy, každá aktivita na internetu je pro ženu daleko větší risk než pro muže.

Mary Ann Sieghartová, britská politická novinářka, si v převážně mužském světě vybudovala úžasnou kariéru. Dnes hovoří o „propasti autority“ mezi pohlavími. Ve své zajímavé publikaci s názvem The Authority Gap: Why women are still taken less seriously than men, and what we can do about it (Propast autority: Proč ženy nejsou brány tak vážně jako muži a co s tím můžeme dělat), vydané ve Velké Británii v roce 2022, vysvětluje, že, „i když tvrdíme, že věříme v rovnost pohlaví, ve skutečnosti se stále zdráháme svěřit moc ženě, nehledě na to, jak je schopná či zkušená. Snad každá žena by mohla z vlastní zkušenosti vyprávět o tom, jak ji podceňovali, přehlíželi, chovali se k ní povýšeně, a obecně ji nebrali tak vážně jako muže.“ Podle ní je rozdíl v autoritě„matkou všech genderových nerovností“, protože vysvětluje rozdíly v odměňování i moci.

Všichni máme předsudky vůči ženské autoritě. Všichni máme tendenci hodnotit výkony muže lépe než ty ženské… A to i když jsou naprosto stejné. Muži dostanou vždy větší prostor vyjádřit své myšlenky – ať už na pracovních poradách, v médiích, na vědeckých konferencích či profesních fórech – a předpokládá se, že *„muž ví, o čem mluví, až do chvíle, než se ukáže opak, zatímco u ženy je tomu často přesně naopak“*.

„Ve vyspělém světě mohou ženy naštěstí rozhodovat o svých životech. Mohou se svobodně vyjadřovat a uplatňovat svá práva, aniž by se musely bát o život. Ale to neznamená, že je problém vyřešen, protože proti latentnímu sexismu se bojuje velmi těžko. Mnohem jednodušší je říct, že nic takového neexistuje. A ženy, které si na sexismus stěžují nahlas, jsou často zesměšňovány. Jsou považovány za ‚citlivky‘. Říká se, že nemají smysl pro humor, že jsou hysterické nebo že si něco domýšlejí.“

V tom, jak vnímáme svět, panuje značný nesoulad

Když Mary Ann Sieghartová začala mluvit o tom, že plánuje sepsat knihu o „propasti autorit mezi pohlavími“, v reakcích ostatních zaznamenala velmi odlišné postoje: všechny ženy, kterým se o svém projektu zmínila, vyjádřily nadšení a přesně věděly, co tím chce říct („Skvělé téma! Už se těším, až si to přečtu!“ atd.), zatímco většina mužů (ne všichni) zaujali spíše skeptický postoj („Vážně? Je to ještě vůbec aktuální?“). Takhle rozdílné reakce byly pro autorku vlastně samy o sobě skvělým názorným příkladem dané problematiky. Propast v autoritě totiž souvisí i s tím, jak vnímáme svět.

V práci má mnoho žen pocit, že plavou proti proudu… A musí se koukat na mužské kolegy, jak se nechávají unášet proudem, gratulují si, že plavou tak rychle, a ještě radí kolegyním, že by měly být odvážnější a průbojnější. Ale jak autorka píše, člověk si nevšimne, jak snadné je plavat po proudu, dokud se nemusí obrátit proti němu (je to stejný problém jako u lidí, kteří nikdy nezažili rasismus: nevědí, jak snadné to pro ně je). To, že máme nějakou výsadu, často nevidíme.

Rozdíl ve vnímání se projevuje také v tom, kolik prostoru pro mluvení je dáno ženám a kolik mužům v práci (i jinde): i když žena mluví pouze 30 % času, přítomní mohou mít pocit, že v diskusi dominuje. Dalším příkladem propasti autority je skutečnost, že většina žen má pocit, že musí neustále dokazovat své kompetence, které jsou však stále zpochybňovány. Navzdory opakovaným důkazům o dostatečné způsobilosti jsou přerušovány a kritizovány mnohem častěji než jejich mužské protějšky. Jejich práce je častěji kontrolována.

V práci tráví ženy více času zdůvodňováním svých rozhodnutí, vysvětlováním jejich podstaty nebo metodiky a obhajováním před kritiky. I v e-mailech jsou ženy více kritizovány a méně respektovány. Některé ženy přišly na to, že podepisování e-mailů mužsky znějícím jménem úplně mění situaci. Pokud si například podnikatelka vytvořila falešný mužský profil pro e-mailovou komunikaci, ukázalo se, že je najednou vše mnohem snazší: odpovědi přicházely rychleji a e-maily byly zdvořilejší a uctivější.

Mnohé studie ukazují, že tato asymetrie začíná již ve škole, kde jsou dívky považovány za „pilné“ a „svědomité“, zatímco chlapci, kteří dosahují stejných výsledků, jsou prezentováni jako „chytří“ a „geniální“. Dívky vděčí za svůj úspěch tvrdé práci a chlapci talentu. Učitelé a také rodiče nehodnotí inteligenci chlapců a dívek stejně. To je samozřejmě z velké části způsobeno nevědomou předpojatostí. Škodlivý vliv těchto předsudků však přetrvává po celý život. Pokud jste vychováváni v přesvědčení, že nejste tak chytří, nemůžete být ani tak sebevědomí. Sebevědomí je bohužel stále příliš často zaměňováno za schopnosti.

„Myšlenku mužské nadřazenosti si vštěpujeme od útlého věku. Britští rodiče, kteří byli požádáni, aby odhadli IQ svých dětí, stanovili IQ svých synů v průměru na 115 (což je samo o sobě vtipné, protože průměr by měl být 100) a IQ svých dcer na 107, což je značný statistický rozdíl (…) Chlapci obecně vyrůstají v domnění, že jsou chytřejší než dívky.“

Na druhé straně barikády

Asymetrii mezi pohlavími nejlépe rozumí ti, kteří žili na obou stranách genderové bariéry. Když má žena pocit, že není brána stejně vážně jako její mužský konkurent, je pro ni často velmi obtížné prokázat, že je obětí diskriminace. Může být obviněna z toho, že kope kolem sebe nebo využívá sexismu k zakrytí vlastní neschopnosti. Právě nevědomé předsudky je obzvláště obtížné odhalit. Viníci mají často tendenci pohrdavě shlížet ze svého piedestalu a tvrdit, že se oběti jen něco zdálo…

Když však mluvíte s transgenderovými osobami, často vám mohou vyprávět zajímavé příběhy, které propast autority dokazují. Na vlastní kůži zažívají rozdílné zacházení, nejde jej ignorovat ani popřít. Jeden z transgenderových profesorů, s nimiž Sieghartová vedla rozhovor, dospěl k závěru: „Předpokládá se, že muži jsou kompetentní, dokud se neprokáže opak, zatímco žena je považována za nekompetentní, dokud se neprokáže opak.“ A dále: „Trans muži po své transformaci zaznamenali výrazné zvýšení prokazovaného respektu; u trans žen je tomu naopak.“

Jedna z transsexuálních žen, s níž autorka hovořila, uvedla, že její výzkumná práce je nyní systematicky bagatelizována mužskými kolegy. Všechny její návrhy jsou zpochybňovány a ověřovány. Dokonce jí někdy ani není umožněno, aby vyjádřila své myšlenky na schůzích. Tato žena, která má stále čerstvé vzpomínky na život v mužském těle, konstatuje obrovský rozdíl v přístupu ostatních.

„Omlouvám se, že mluvím tak dlouho“

Dívky si ve škole často vyslechnou, že jsou „upovídané“, „ukecané“ nebo „užvaněné“. Takové komentáře ale mohou vzbuzovat dojem, že to, co dívky říkají, musí být nutně bezcenné a nezajímavé. I jeden jediný takový komentář může způsobit dalekosáhlé důsledky. Vybírá si to svou daň i na současné podobě světa. Ve skutečnosti totiž ženy mluví v médiích, ve filmech, na firemních schůzích a na politických jednáních mnohem méně než muži. A i těch několik málo žen, které mají skutečnou autoritu, je přerušováno častěji než jejich mužské protějšky. Studie ukazují, že pacienti-muži častěji skáčou do řeči ženským lékařkám a zaměstnanci-muži častěji nerespektují své šéfky.

Proto by bylo dobré zavést na poradách pravidlo nepřerušování a použít strategie k omezení předsudků, které podkopávají autoritu žen v práci. I když se jim totiž podaří dostat ke slovu, často nejsou vyslechnuty s takovou pozorností. Mnoho žen si stěžuje, že jejich nápady jsou vyslyšeny pouze tehdy, když je zopakuje muž. Navíc, když vám nikdo nenaslouchá, má to škodlivé důsledky na duševní zdraví. A je s podivem, že i ženy u kormidla moci zažily relativní hluchotu svého publika.

„Když byla Christine Lagardeová v čele Mezinárodního měnového fondu, během jedné panelové diskuze na Světovém ekonomickém fóru řekla: ‚Když promluví členka správní rady, která je žena, hádejte, co se stane? Spousta mužských členů správní rady se začne doslova fyzicky stahovat, dívat se do papírů či na podlahu… S tím se rozhodně nemůžete smířit.‘ Neváhala je na to upozornit,“ píše autorka.

Ženy obecně mluví ve veřejném prostoru mnohem méně než muži. To odpovídá tomu, že fyzicky nezabírají tolik místa. Zatímco muži se roztahují a zabírají prostor, ženy se snaží být co nejmenší. Mnoho žen má za sebou schůzky a večeře, kde musely poslouchat, jak se muži věnují své oblíbené činnosti: konverzačnímu manspreadingu, tj. zabírání konverzačního prostoru na úkor lidí kolem nich. Autorka vypráví o mnoha příležitostech, kdy seděla vedle mužů, kteří neustále mluvili, aniž se jí zeptali byť jen na jedinou otázku.

Talent versus práce

Stejně jako Sieghartová, i mnozí další si určitě všímají, že ženy jsou mnohem méně hodnoceny jako „geniální“ a mnohem častěji jako „pracovité“ či „svědomité“. Na straně jedné máme čistý talent, na straně druhé tvrdou práci. A právě v oborech, které se mají zakládat na genialitě a talentu, jako je například matematika, hudba, fyzika, filozofie či ekonomie a mnoho dalších, to slouží ke snazší diskriminaci žen. Podkopává to jejich intelektuální sebedůvěru.

„Jedna nedávná anketa, kterou vedla Americká ekonomická asociace, odhalila následující: Polovina z dotazovaných amerických ekonomek přiznala, že s nimi bylo zacházeno nespravedlivě kvůli jejich pohlaví, u mužů to byla pouze tři procenta. 70 % žen vyjádřilo, že práce jejich mužských kolegů byla brána daleko vážněji než ta jejich,“ píše novinářka.

K tomu přidejme další dvojí metr – již od školy jsou chlapci povzbuzováni k tomu, aby se chlubili svými činy, zatímco dívky jsou odměňovány za pokoru. Určitým způsobem se tak u mužského pohlaví podporuje blafování a arogance, což přispívá k rozdílům v sebevědomí mezi pohlavími. „Arogance a přílišné sebevědomí jsou nepřímo úměrné talentu vést ostatní.“ Autorka tvrdí, že ženy by neměly být vedeny k tomu, aby napodobovaly toxické chování, jako je vychloubání a arogance: „Místo toho, abychom posílali ženy na kurzy asertivity, měli bychom posílat muže na kurzy pokory. To by vyřešilo celý problém propasti autorit.“

Ženy nejsou posuzovány stejným měřítkem

Ženám je vyčítáno, že nejsou dostatečně asertivní… ale když se chovají sebevědomě, jsou za to často potrestány. Autorka zmiňuje jednu australskou studii, podle níž ženy žádají o zvýšení platu stejně často jako muži, ale není jim vyhověno. „Ženy jsou odměňovány za to, že jsou sympatické. Očekává se od nich to, čemu se říká ‚mateřské vlastnosti‘: laskavost, vřelost, nezištnost a obětavost, tedy celá řada stereotypů spojených s ženským pohlavím.“

Personalisté-muži obvykle nemají rádi uchazečky, které vyjednávají a přehnaně vyzdvihují své úspěchy (a ty tito náboráři navíc často podceňují). Uchazečky se tak dostávají do svízelné situace: musí čelit dvojí výzvě. Na jedné straně ukázat své odborné kvality, ale zároveň zůstat milé a skromné. Pokud se neumí prosadit, nemají šanci. Pokud jsou však příliš asertivní, riskují, že budou za nesympatické a místo také nedostanou.

Vlastně je příliš zjednodušující říct ženám, „musíte se umět prosadit“ a „umět si říct o víc“… Kdyby to bylo tak jednoduché, už by to dávno udělaly a dostaly, co chtěly. Hlavním problémem je, že nejsou posuzovány podle stejných měřítek a musí neustále opatrně našlapovat, aby byly vnímány jako kompetentní, ale současně ne jako hrozba.

Tahle hra za to stojí

A konečně bychom podle Mary Ann Sieghartové všichni měli pochopit, že skoncovat s propastí mezi autoritami je nejen možné, ale také užitečné, a to pro všechny strany. Cituje zprávu společnosti McKinsey & Company z roku 2019 na toto téma, která prověřila více než 1000 velkých firem v 15 zemích a ukázala, že „společnosti s největší genderovou diverzitou mají o 25 % vyšší pravděpodobnost, že dosáhnou nadprůměrných zisků, než ty, jež zaměstnávají jen málo žen“.

Důvod, proč společnosti s větší diverzitou dosahují lepších výsledků než ostatní, je dvojí: zaprvé mají přístup k mnohem širšímu okruhu talentů a zadruhé různorodější týmy dělají lepší rozhodnutí. To, co platí pro podniky, však platí i pro státy: „Země, které se nacházejí ve spodní polovině žebříčku míry genderové nerovnosti, by mohly zvýšit svůj HDP o 35 %, kdyby proti této nerovnosti bojovaly.“

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu a začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.

Probíraná témata

Propast autority: Proč jsou ženy brány méně seriózně než muži?

Hledáte svou další pracovní příležitost?

Více než 200 000 kandidátů našlo práci s Welcome to the Jungle

Prozkoumat pracovní místa