Work-life balance ve světě: Kterým zemím se povedlo najít rovnováhu? A na čem staví?

15. 8. 2022

5 min.

Work-life balance ve světě: Kterým zemím se povedlo najít rovnováhu? A na čem staví?

Zdálo se, že technologický rozvoj by pracujícímu lidu mohl přinést víc volného času. To se ale nestalo. Došlo vlastně k pravému opaku, jelikož právě kvůli technologiím dnes mnozí pracují čím dál více. Zůstávají totiž na příjmu i poté, co opustí kancelář, a někteří dokonce i když jsou zrovna na dovolené. Neměli bychom však zapomínat na to, že spokojený zaměstnanec rovná se výkonnější zaměstnanec, a proto si nyní představíme státy, kterým se skutečně podařilo skloubit produktivitu, spokojenost v práci a rovnováhu mezi pracovním a osobním životem. Čemu bychom se od nich mohli přiučit?

Proč je rovnováha mezi profesním a osobním životem tak důležitá?

Vzhledem k tomu, že naše současná společnost tolik obdivuje start-upy a vzhlíží k těm, kteří se jen díky své píli dokázali vypracovat až na vrchol, je těžké si přiznat, že „žít prací“ s sebou může nést i značná rizika. Lidé, pro něž se zaměstnání stalo skutečnou vášní, mají tendenci dobrovolně stírat hranici mezi svým profesním a osobním životem (čímž se také rádi chlubí ve svých knihách). Pro většinu z nás nicméně platí, že v práci zůstáváme přesčas prostě jen proto, že musíme, nebo chceme udělat dojem na šéfa.

Profesní úspěchy nám sice pomáhají v osobním růstu, ale naše fyzická schránka má své limity. Ty nám v plnění ambicí mohou zabránit. Jedna, druhá, třetí káva nám sice dodává pocit nepřemožitelnosti, nedostatek spánku a stres z práce si nakonec stejně vyberou svou daň v podobě různých fyzických či psychických problémů.

Nebezpečí spojená s tímto životním stylem jsou skutečná, což dokazuje také fakt, že Světová zdravotnická organizace počátkem roku 2019 oficiálně zařadila syndrom vyhoření mezi tzv. nemoci z povolání. Ti, kteří jsou „kvůli práci“ neustále na mobilu, si tedy mohou zničit nejen dlouho očekávanou rodinnou dovolenou, ale i své zdraví. Práce má na náš zdravotní stav zásadní vliv a odpočinek je někdy zkrátka potřeba.

A nyní několik rad pro ty, kdo chtějí své zaměstnance (či sami sebe) ochránit před vyhořením.

Šampioni ve work-life balance

Nalézt rovnováhu mezi profesním a osobním životem v praxi znamená, že se vám podaří uspokojivě sladit práci a rodinný i osobní život. Není možné přesně stanovit, kolik hodin volného času je třeba, abychom žili spokojeně, jak se ovšem zdá, některé státy si již vhodnou cestu našly. Překvapivě, ideálním místem pro jedince, kteří se chtějí zbavit své závislosti na práci, je podle všeho Evropa. Dle Indexu lepšího života vytvořeného OECD, který poměřuje čas strávený v práci a čas věnovaný jiným aktivitám, jsou totiž všechny země, které se v oblasti work-life balance dostaly do první desítky, zeměmi evropskými. Společnost Totally Money (TM) provedla průzkum dalších ukazatelů (štěstí, produktivita, životní náklady a průměrná měsíční mzda), který drtivé vítězství Evropy ještě potvrdil.

Pokud se blíže zaměříme na to, co tyto státy spojuje, můžeme je napodobit a rovnováhu nastolit i u nás doma.

  • Rozumná pracovní doba (max. 50 hodin týdně): Vůbec nejkratší pracovní týden mají v Nizozemsku a čítá 30,3 hodiny. I přesto je tento stát druhým nejproduktivnějším na celém světě, a to hned za Belgií, kde je pracovní týden v průměru o sedm hodin delší. Skandinávské země, mistři ve všech kategoriích kvalitního žití, se se svou délkou pracovního týdne pohybují někde mezi výše zmíněnými státy. Průměrný pracovní týden zde totiž čítá 32,9–36,7 hodiny.
    I další státy, které se umístily na nejvyšších příčkách, jako například Francie či Španělsko, mají pracovní týden o něco delší (ve Francii je to 37,3 hodiny a ve Španělsku 38 hodin), avšak přestávky na oběd zde mohou trvat až dvě hodiny, oproti například půlhodinovým pauzám v Dánsku. Pro všechny tyto státy z první desítky také platí, že jsou zde nastavená velmi přísná pravidla omezující přesčasy. Díky tomu tak v Nizozemsku pracují přesčas (více než 50 hodin týdně) pouze 0,4 % zaměstnanců, přičemž světový průměr představuje podle odhadů OECD 10 %.
    Jiná situace nicméně panuje například v Norsku (přesčas zde pracují přes 1 % zaměstnanců), Švédsku (1 %), Belgii (4 %), Německu (4 %), České republice (5 %), Rakousku (5 %) či ve Francii (8 %).
  • Dostatek volného času: Rozumná délka pracovní doby by zaměstnancům teoreticky měla poskytnout dostatek času na to, aby se mohli věnovat sobě a svým rodinám. Zaměstnanci ze zemí, které se v žebříčku umístily nejlépe, uvádí, že mají přibližně 8 až 9,3 hodiny volného času denně, přičemž o první místo se zde dělí Francie se Španělskem.
    Obdobně jako Češi mají i zaměstnanci ve Skandinávii a Austrálii nárok na 25 dní placené dovolené. K tomu ovšem můžeme připočíst ještě tzv. dny pracovního klidu: všechny země z první desítky jich podle průzkumu TM mají nejméně 11, přičemž nejvýše se se svými 14 dny umístilo Švédsko. Například Španělé tak mají v rámci jednoho roku nárok na nejméně 30 dní dovolené, navíc je zde 10 (a v některých regionech i více) dní pracovního klidu.
  • Podpora rodin: Možnost mít rodinu a věnovat se jí je samozřejmě jedním ze zásadních aspektů rovnováhy mezi prací a osobním životem. Například v nejšťastnější zemi světa, Finsku, se tak novopečené maminky těší určitým výhodám: oba rodiče se mohou podělit o 161 týdnů dovolené s 25 % platu, což odpovídá 40 týdnům s plným platem. OECD zase dává za vzor Švédsko, které svým občanům umožňuje si snadno požádat o rodičovské příspěvky prostřednictvím aplikace. Za zmínku stojí také Rakousko, jež je vyzdvihováno pro svou levnou a kvalitní péči o děti předškolního věku, dotovanou státem.

Případ Francie aneb na co zákonodárci zapomínají

Na první pohled by se mohlo zdát, že si Evropská unie vede mnohem lépe než země, v nichž jsou zaměstnanci často vykořisťováni, jako například USA či Japonsko. Nicméně stále je tu prostor ke zlepšení. Kromě problémů s nepřiznávanými přesčasy je velkou otázkou k řešení také to, kdy doopravdy pracovní den končí. Většina studií totiž nezohledňuje významné množství „popracovního času“, který je narušován pracovními telefonáty a e-maily.

V roce 2017 se Francie dostala na titulní stránky novin po celém světě, když se stala vůbec první zemí, jež se tímto problémem začala právně zabývat. Přijetím tzv. „zákona El Khomriové“ vzniklo „právo být offline“, které zaměstnancům umožňuje ignorovat komunikaci související s prací mimo pracovní dobu, a to včetně rodičovské dovolené.

Znamená to snad, že si Francouzi mohou vypnout mobil, jen co překročí práh kanceláře? Ne tak docela. Tento zákon pouze vybízí zaměstnavatele a zaměstnance k tomu, aby se vzájemně dohodli, do jaké míry mají být na příjmu i po práci. Neexistuje však žádný systém sankcí, a tak zůstává na soudech, aby v každém jednotlivém případě rozhodly o tom, zda již jednání zaměstnavatele překračuje únosnou mez.

V roce 2018 byl rozhodnutím francouzského nejvyššího soudu (tzv. Kasačního soudu) vytvořen důležitý precedens, neboť jednomu bývalému zaměstnanci bylo přiznáno odškodnění ve výši 60 000 eur za to, že byl nucen zůstávat na příjmu i ve svém osobním čase. Nicméně zůstává otázkou, zda „zákon El Khomriové“ skutečně může zlepšit situaci francouzských zaměstnanců, když se v podstatě jedná o pouhé doporučení. Toto jen dokládá, jak obtížně se „neustálý život na příjmu“ reguluje.

Přichází lepší časy?

Pracovnímu trhu dnes vládne globalizace. Všichni musíme být neustále dostupní, různým časovým pásmům navzdory. Proto se nelze divit, že se mnohé firmy ke snahám o regulaci staví spíše chladně. Navíc zaměstnanci budou vždy cítit povinnost svému nadřízenému odpovídat, pokud jim tedy nebude vysloveně řečeno, aby tak nečinili. Naděje na změnu tu však je. Některé firmy se snaží jít příkladem a předcházet škodlivým následkům „nonstop dostupnosti“. Již před několika lety zavedly německé společnosti Volkswagen a Daimler užitečná opatření, například automatické mazání mailů adresovaných zaměstnancům, kteří jsou zrovna na dovolené.

Snad se tedy v tomto ohledu pro evropské pracovníky blýská na lepší časy. V době, kdy stále více firem s úspěchem testuje čtyřdenní pracovní týden a práci z domova, je uzákonění práva na život offline jen další známkou nadcházející a dlouho očekávané změny v našem vnímání práce a role zaměstnavatelů. Současně se ale potýkáme také s problémem rychle postupující mechanizace, která ukrajuje z pracovních míst a kvůli níž nabývá dystopická představa světa bez pracovních příležitostí čím dál jasnějších obrysů. A to se týká nejen zemí, které v oblasti work-life balance excelují, nýbrž i těch ostatních. Této bezprecedentní výzvě ovšem můžeme čelit pouze tím, že od základů změníme svůj způsob uvažování.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu a začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.

Hledáte svou další pracovní příležitost?

Více než 200 000 kandidátů našlo práci s Welcome to the Jungle

Prozkoumat pracovní místa