Odvrácená strana emoční inteligence

Odvrácená strana emoční inteligence

Již více než 25 let je emoční inteligence (EI) oblíbeným tématem ve všech diskuzích o svépomoci a v poslední době bere útokem profesní svět. Mluví se o ní snad na každém pracovišti a při každé příležitosti, pracovními pohovory počínaje a hodnocením zaměstnanců konče. Ale co na to tzv. neurodivergentní pracovníci? Je možné, že jsou v nevýhodě? Jsou pracoviště, kde se EI propaguje, nějak lepší? Nebo naopak mohou potenciálně diskriminovat právě neurodivergentní jedince? Odpovědi jsme hledali přímo mezi odborníky na slovo vzatými, neurodivergenty.

Různé strany lidské inteligence

Pojem emoční inteligence je definován jako schopnost rozpoznat své vlastní emoce, porozumět jim a ovládat je. Někdy se označuje také jako EQ (neboli emoční kvocient) a dá se tedy krásně porovnávat s IQ a intelektem jako takovým.

Za svou popularitu vděčí EI nástupu chytrých technologií. S nimi totiž přišla i pochopitelná obava lidí, že by mohli být nahrazeni stroji. Ovšem od chvíle, kdy svět chápe, že emoce a emoční inteligence mají stejnou, ne-li vyšší hodnotu jako intelekt, tyto obavy postupně klesají.

Čtvrt století nazpátek zpopularizoval téma emoční inteligence psycholog Daniel Goleman vydáním nadčasové knihy Emoční inteligence: Proč může být emoční inteligence důležitější než IQ. V předmluvě vydání k 25. výročí knihy Goleman píše: „Čím déle žijeme ve věku, kdy je užívání chytrých technologií běžnou praxí v životě, tím jasnější je, že lidstvo má stále něco, co umělé inteligenci chybí, a to pociťování a zvládání emocí, především ve vztazích. Z toho tedy vyplývá, že umělá inteligence jednoduše nemůže za lidi převzít jejich životy ani práci.“

V podobném duchu se vyjádřilo i Světové ekonomické fórum ve své studii z roku 2016: The Future of Jobs. EI je zde představena jako jedna z 10 nejdůležitějších dovedností, kterými člověk může disponovat do roku 2020, a to především v reakci na čtvrtou průmyslovou revoluci a její dopad na trendy v zaměstnanosti. To ovšem bylo před pandemií covidu-19. Celosvětová nejistota způsobená globální pandemií sešlápla plyn již probíhající revoluci a zařadila ještě vyšší rychlost.

Další oblíbené články pro: Pracující

Anna Codrea-Radová: Jak najít štěstí na volné noze

EQ je víc než IQ

Kdo se chce udržet na dnešním trhu práce, musí zapracovat na své emoční inteligenci. Totéž platí i pro ty, co na trh práce teprve vstupují. Z průzkumu portálu CareerBuilder z roku 2011, kterého se účastnilo 2662 amerických náborových pracovníků, vyplynulo, že pro 71 % náborářů je důležitější, jaké má uchazeč EQ než IQ. Nedávno ve studii britské náborové agentury Michael Page bylo zase zjištěno, že polovina zaměstnavatelů přiznává, že EI je stále důležitější dovedností, přičemž 45 % z nich ji staví nad předešlé pracovní zkušenosti či dosažené vzdělání.

Tento důraz na emoční inteligenci by mohl do nevýhodné pozice postavit tzv. neurodivergentní pracovníky na trhu práce, ba dokonce v některých případech může působit diskriminačně. Některé projevy neurodiverzity, jako je ADHD nebo poruchy autistického spektra, jsou doprovázeny nemožností regulovat emoce a také sociálním deficitem. Už samo zvládnutí těchto symptomů v každodenním životě je bezpochyby náročné, nehledě na přidaný stres z nízké emoční inteligence.

Christine Bélangerová z kanadského Toronta přečetla Golemanovu knihu ještě před tím, než se dozvěděla svou oficiální diagnózu. Když došlo na emoce, cítila se vždy jinak než ostatní, a tak hledala odpověď proč. „Začala jsem se zajímat o EQ, protože jsem měla pocit, že je to něco, co mi chybí. To jsem alespoň vyrozuměla z reakcí ostatních,“ řekla. „Vnímala jsem EQ jako nástroj, který mi pomůže porozumět ostatním lidem. Vždy jsem si myslela, že na vině jsem já.

Táta to ví nejlíp

Značnou část své podnikatelské kariéry se Christine Bélangerová snažila projevovat neurotypicky, až se nakonec rozhodla nahlas přiznat, že má Tourettův syndrom. Od té doby působí jako obhájce podobně poznamenaných osob. Dnes pracuje jako konzultantka výzkumu a vývoje pro pracovní programy inkluze.

Prvotní názor Bélangerové na emoční inteligenci se na základě nových poznatků i vlastních zkušeností zásadním způsobem změnil.„Zpětně vím, že snahou porozumět EQ jsem se vlastně snažila přizpůsobit světu kolem sebe. Ale ve chvíli, kdy se přestanete přizpůsobovat světu, najednou zjistíte, kdo opravdu jste pod těmi všemi maskami. Domnívá se, že emoční inteligence se neobejde bez pořádné dávky kritického myšlení. Jen tak může EQ hrát relevantní roli na pracovišti. „Teorie zní dobře, ale můžeme vůbec hovořit o emoční inteligenci, nebereme-li v úvahu perspektivu neurodivergentních pracovníků?“ říká Bélangerová.

Golemanův přístup k emoční inteligenci hodnotí jako poněkud paternalistický: „Samotný koncept emoční inteligence je skvělý, je to dobré východisko pro další úvahy, ale je podáno velmi ‚rodičovsky‘. Goleman vystupuje v pozici ‚otce, který to s námi myslí nejlépe‘. Hraje do noty neurotypickému myšlení a neuronormativní společnosti,“ říká Bélangerová.

Návod k porozumění

„Koncept emoční inteligence, jak je používán dnes, neurodivergentním lidem spíše škodí.“ – Rachel Worsleyová

Rachel Worsleyová z australského Queenslandu, zakladatelka a generální ředitelka společnosti Neurodiversity media, má také smíšené pocity z toho, jakým způsobem se dnes emoční inteligence používá na pracovišti: „Obecně lze říci, že je vhodné se naučit, jak mít zdravou emoční inteligenci, jelikož kolektivně je velmi prospěšná. Nicméně koncept emoční inteligence, jak je používán dnes, neurodivergentním lidem spíše škodí.“ Věří však, že stačí poskytnout ty správné zdroje do rukou neurodivergentních pracovníků a zaměstnavatelů a celá situace se změní k lepšímu.

Než Worsleyová založila vlastní firmu, pracovala v marketingu, žurnalistice, oblasti práva, kreativního psaní a v lokálním rádiu. Stejně jako Bélangerová, i ona se cítila ve společnosti jinak. Worsleyová věří, že zvládání a vyjadřování emocí na neurotypickém pracovišti s sebou nese překážky, které mohou u některých neurodivergentních zaměstnanců vyvolávat nepřiměřený stres.

Základem by měla být podpora různorodých způsobů cítění a zvládání emocí – právě v tom je největší slabina neurotypických norem emoční inteligence. Nenechme se však zmýlit, říká Worsleyová: „Samotné normy jsou v pořádku, problém je podle mě ve způsobu, jakými jsou uplatňovány. Nepřipouštějí žádné odchylky a nutí lidi se přizpůsobit, místo toho, aby je lidé brali jen jako východisko.“

Úzce vymezená představa o tom, jak má vypadat lídr

Rachel Morgan-Trimmerová z anglického Manchesteru je konzultantkou a lektorkou v oblasti neurodiverzity. Předtím než si založila vlastní podnikání, pracovala v tradičním kancelářském prostředí. To ještě nevěděla, že je autistka. Někteří kolegové o ní říkali, že „nemá filtr“, což rozhodně neznělo vždycky jako kompliment. Je zřejmé, že mohli zvolit užitečnější – nebo ne tak eufemistické – vyjádření, aby popsali, jak se cítí. Morgan-Trimmerová věří, že pro každého, kdo disponuje „průměrnou emoční inteligencí“, je prospěšné se věnovat jejímu rozvoji. „Z vlastních zkušeností mohu říci, že je dobré se pohybovat mezi emočně inteligentními lidmi, protože si o mně nevytvářejí domněnky a předsudky.“

Zároveň dodává, že současné normy emoční inteligence mají v pracovním prostředí omezený dosah, především když dojde na vedoucí pozice. Například v manažerském koučingu je vysoké EQ vyhledávanou dovedností. Když Morgan-Trimmerová nedávno vytvářela kurz pro neurodivergentní vedoucí pracovníky, zklamaně zjistila, že neexistuje moc relevantní materiál k tomuto tématu. „Všeobecně má společnost dost jasnou, velmi úzce vymezenou představu, jak by měl vypadat dnešní lídr. Bohužel nikdo neočekává, že by lidé s neurodiverzitou mohli být úspěšní na vedoucích pozicích.“

Bez dialogu se nikam nedostaneme

Američanka Michelle Harris Priceová se vypracovala na vedoucí pozici ještě před tím, než zjistila, že má ADHD. 19 let vedla úspěšnou kariéru ve fakultní nemocnici v San Diegu. Priceová říká, že už odmalička žila s nálepkou „nadané dítě,“ na což nevzpomíná s velkým nadšením. „Nenáviděla jsem tu nálepku, protože mě to odlišovalo od ostatních, a upřímně řečeno jsem netoužila být ještě divnější, než jsem se už cítila.“

Priceová, stejně jako Bélangerová, využila emoční inteligence, aby se naučila lépe orientovat ve světě kolem sebe. „Zjistila jsem, že chci využít každé příležitosti, abych se o sobě mohla něco naučit a dozvědět se, jaká vlastně jsem,“ říká Priceová. „Myslela jsem si, že čím lépe porozumím sama sobě, tím lépe budu rozumět ostatním.“

Zpětně uznává, že budování kariéry bez „cejchu“ ADHD bylo skvělé v mnoha ohledech. „Když jsem pak zjistila, v čem jsem dobrá, začala jsem kariérně stoupat výš a výš – dokázala jsem svou neurodiverzitu kompenzovat,“ pokračuje Priceová.

Priceová zároveň věří, že dnešní vysoké nároky na emoční inteligenci by se měly přehodnotit a vzít v úvahu různé způsoby vyjadřování, prožívání i zvládání emocí. „Přijde mi, že emoční inteligenci vždycky posuzuje někdo, kdo rozhodně není neurodivergentní,“ říká. „Musí se o tom začít vést dialog. Vůbec se o tom nemluví. Taková je odvrácená strana emoční inteligence.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu a začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.

  • Přidat mezi oblíbené
  • Sdílet na Twitteru
  • Sdílet na Facebooku
  • Sdílet na LinkedInu

Související obsah

Nejnovější články

10 tipů, jak zvládnout zkušební dobu

Jak překonat poslední překážku před zabydlením se ve své nové kanceláři? Praktické rady i užitečné právní informace v jednom článku.

Sledujte nás!

Dostávejte rady a informace o společnostech, které hledají zaměstnance, každý týden přímo do vašeho inboxu.

Odhlásit se můžete kdykoli, slibujeme, že vás nebudeme obtěžovat. Chcete-li se dozvědět více o našich zásadách ochrany údajů klikněte sem

A na našich sociálních sítích: