„Je dobrá, ale špatně se na ni dívá.“ Stigmatizace lidí s vyšší váhou na trhu práce

Na stigma z nadprůměrné hmotnosti, tedy indexu tělesné hmotnosti (BMI) v hodnotě nad 25 bodů, narazíme už na školách, v osobním životě i na pracovním trhu. Už výzkum antropologa Petera Bensona a kolektivu z roku 1980 zjistil, že na životopis a fotografii fiktivní vysokoškolačky s obezitou a zájmem o kariéru ve veřejném zdravotnictví zareagovaly jednotlivé úřady v menší míře nebo pesimističtěji než na dokumenty (opět fiktivní) uchazečky s normální váhou nebo bez fotografie.

Že problém nezmizel, dokládají i novější studie. Například v roce 2017 bylo zjištěno, že lidé s obezitou, kteří žijí v Anglii, jsou více ohroženi nezaměstnaností než lidé v jiných váhových kategoriích. Další výzkumy hovoří o nerovnostech v odměňování, povyšování i jiných aspektech pracovního života, tedy že čím víc nad průměr vážíme, tím horší jsou naše šance na úspěch v pracovním prostředí.

Nad důvody, proč k této stigmatizaci dochází, bádala a dodnes bádá řada výzkumných týmů. Jedním z vysvětlení je například to, že ve společnosti panuje představa, že svou hmotnost můžeme sami ovlivnit – na rozdíl od řady jiných zdravotních příhod. Dalším vysvětlením je, že v řadě kultur nebývají lidé s nadváhou či obezitou považováni za konvenčně krásné.

Realita je však taková, že k nadváze i obezitě se dostaneme na základě spousty zdravotních, sociálních a dalších faktorů, například v důsledku chudoby (nemůžeme si finančně dovolit kvalitní potraviny nebo chodit do posilovny), časové tísně (hodně času věnujeme práci nebo péči o druhé, a tak nemáme čas na jídlo nebo pohyb) nebo jiných věcí. A jakmile se nám toto stane, je ze stejných důvodů obtížné se z ní vysvobodit, nehledě na fakt, že se u toho musíme vypořádávat s neznalostí okolí, které se k nám kvůli tomu může chovat velmi nevhodně.

Přestože čeština nemá pro tento stigmatizační jev jednoslovné pojmenování, najdeme ho v jiných jazycích: v angličtině se nazývá fatphobia, ve francouzštině grossophobie a ve španělštině a portugalštině gordofobia, což by se dalo přeložit jako „tlouštíkofobie“. Nejedná se však o fobii v lékařském ani psychologickém smyslu, tedy o chorobný strach z lidí s nadváhou či obezitou doprovázený úzkostí. „Tlouštíkofobie“ je společenské stigma, které vědomě i nevědomě posilujeme svým chováním.

„Někteří lidé mají tendenci proto přehlížet mé výsledky“

Jak taková stigmatizace na pracovišti může vypadat? Zeptali jsme se dvou žen, které se s tímto problémem osobně setkaly a rozhodly se o něm promluvit.

Produkční Zuzana Menhartová se s předsudky na základě váhy potýká od dětství, tudíž ji různé zraňující komentáře ohledně její hmotnosti nepřekvapily. Má zkušenost s mikroagresemi, tedy s drobnými příklady diskriminace, které si lidé ani neuvědomují.

„Stačí plánovat odjezd na teambuilding, kde všichni dostanou trička, a ty moc dobře víš, že to tričko, které dostaneš, si neoblékneš, možná tak přes hlavu. Buď si to můžeš ošetřit dopředu a zeptat se, jestli je k dispozici nějaké hodně, hodně velké, což je samozřejmě velká ostuda, nebo nevíš, že se to bude dít, a dostaneš se na teambuildingu do situace, že se vsoukáváš do trika, které je velikosti L, ty vypadáš jako krůtí rolka a nemůžeš dýchat,“ popisuje situaci, kdy organizační tým tmelicích aktivit nevezme v potaz, že zaměstnanci mohou potřebovat různé velikosti oblečení.

Divadelní režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová se také setkala se stigmatizací, ať už u sebe, nebo u kolegyň, a to především ze strany mužů, kteří mají v režii převahu. „Obecně stále dominující představa je taková, že žena by měla být krásná múza, nebo asistentka, která zajistí tvůrcům podporu. Režisérky tedy do toho nezapadají a zaslechla jsem dokonce kolegu hodnotit jinou režisérku slovy: ,Je dobrá, ale špatně se na ni dívá,‘“ vypráví.

Tím, že je, jak sama uvádí, „plus-size“, se v práci setkala s odlišným přístupem nejen ze strany mužů, ale i žen, kteří zastávali důležité pozice. „Jako režisérka s nestandardním tělem mám někdy intenzivní pocit, že jsou můj talent a práce hodnocené i na základě mého fyzického vzhledu, to je pro mě zcela nepřijatelné. Někteří lidé mají tendenci proto i přehlížet mé výsledky. Zároveň se kolegové a spolupracovníci někdy stereotypně domnívají, že když vážím víc, musím projevovat také větší empatii, protože mám přece větší povinnost dokazovat, že si své místo a postavení jako plus-size žena zasloužím,“ popisuje své zkušenosti.

„Nedat prostor zranit“

Co se týče slova „tlustý“, ani Zuzana Menhartová, ani Janka Ryšánek Schmiedtová ho nevnímají neutrálně. Zuzana je navíc přesvědčená, že toto označení slouží spíše jako laciný „hejt“ než skutečný popis situace: „Setkávala jsem se s tím i v době, kdy to na mně vůbec nebylo vidět. Myslím si, že těch lidí, kteří mají na mysli to zdravotní hledisko, je velmi málo.“ Janka ho zas v některých situacích vnímá jako synonymum pro označení „hloupý“.

Když Zuzaně někdo sdělil něco ponižujícího ohledně váhy, snažila se mu nedat „prostor zranit“ a vrátit mu to humorem. Byť rozumí tomu, proč se k tomu v minulosti uchýlila, dnes by do toho už nešla.

Janka Ryšánek Schmiedtová se dlouho domnívala, že je chyba v ní. Na nějakou dobu se i snažila převzít hodnoty okolního světa, který jí ubližoval, tedy že by měla brát nemístné poznámky na svůj vzhled jako humor, a pokud se jí to nelíbí, znamená to, že je chyba v ní.

Než jí později došlo, že nic nikomu dokazovat nemusí, neboť její práce mluví sama za sebe stejně jako práce hubených lidí, podařilo se jí velmi zranit jednoho člověka: „Až po čase mi došlo, že takto žít nechci. V rámci tendenčního nastavení společnosti jsem jako žena v mužském světě nejdříve bez okolků přijímala fakt, že je mužský, snažila jsem se přizpůsobit a být výjimkou –⁠ ženou, kterou muži do svého světa přijmou. Lezla jsem jim de facto do zadku a ve výsledku tiše nechala ponížit svou kolegyni a následně i sebe, byla to pro mě obrovská životní lekce, prozření.“

Později se zastala herečky, která, přestože svými tělesnými rozměry nezapadala do obecně uznávaných norem krásy, dobře hrála a slavila mezi diváky úspěch, což se ale nelíbilo jedné její hubené kolegyni. Ředitel se na základě jejích opakovaných námitek dokonce rozhodl plus-size herečce neprodloužit smlouvu. „Kolegové z vedení divadla raději mlčeli, koukali jinam, nakonec se mi však podařilo herečku s jejím souhlasem v angažmá udržet. Stala se z ní hvězda a dneska už všichni dělají, že se nikdy nic podobného neodehrálo,“ popisuje režisérka atmosféru v divadle i to, s jakými útoky se musí potýkat lidé s nadváhou nebo obezitou v herecké branži.

Existuje cesta ven?

Co se týče celospolečenské úrovně, uvítala by Janka Ryšánek Schmiedtová, kdyby nezasedali ve vedení titíž lidé, často muži se starým viděním světa, po několik desetiletí. „Bylo by lepší, kdyby se osobnosti ve vedení uměleckých scén střídaly, aby neseděl dlouhou dobu na jednom místě jeden člověk s určitým názorem. Nejde přece o to propagovat něco nezdravého, lidé s nadváhou či obezitou jsou však běžnou součástí společnosti a ta by je neměla programově ponižovat,“ říká režisérka.

Zuzaně Menhartové nakonec pomohla k vyrovnání se s tlakem okolního světa biosyntetická psychoterapie (tedy psychoterapie s celostním pohledem na duševní a fyzické zdraví) a dobrovolnická práce s tělesně postiženými, která jí poskytla jiný pohled na sebe i svět kolem sebe. Dnes už si našla cestu k tělesné aktivitě, na kterou už nekouká pouze jako na nástroj hubnutí.

Jak se bránit a jak bránit druhé?

Řada z nás možná namítne, že je přece nutné člověka s vyšší hmotností motivovat ke změně, a tak sáhneme po nevhodných poznámkách. To však nemusí přinést pozitivní efekt.

„Když oběť těchto komentářů slyší takové poznámky, může naopak sklouznout k přejídání se, což je jedna z copingových strategií, nebo izolaci, protože se stydí,“ vysvětluje psycholožka Tereza Beníčková. Dalším způsobem, jakým se podle ní lidé s vyšší hmotností vyrovnávají se stigmatizací, jsou nevhodné diety, které k trvalému zhubnutí nevedou, případně jim mohou ublížit na zdraví.

Jak tedy takovou situaci řešit, když bychom rádi někoho s nadváhou či obezitou podpořili, ale nechceme působit toxicky?

„Chceme-li dotyčnému pomoci, měli bychom se ideálně vyvarovat komentářů o tom, že je někdo tlustý, a naopak bychom měli mluvit, pokud vůbec, o tom, jak se chová, tedy například jaké si vybírá potraviny,“ říká psycholožka. Upozorňuje také na to, že je vhodnější o lidech s hmotností v pásmu obezity nemluvit jako o obézních lidech, nýbrž jako o lidech s obezitou, aby se snížila stigmatizace.

Staneme-li se sami terčem nevhodných poznámek, je obrana proti nim složitá, a proto je podle Terezy Beníčkové lepší své okolí „přeučit“ na to, aby o nadváze a obezitě stigmatizujícím způsobem nehovořilo, případně se proti poznámkám alespoň vymezit: „Například říct, že je mi to nepříjemné, že si takové komentáře nepřeju poslouchat,“ uvádí možnosti.

Může se ale stát, že se nestaneme oběťmi takových komentářů my sami, nýbrž někdo jiný z našeho pracovního kolektivu. Jak mu můžeme v takovém případě pomoci?

„Už jen tím, že sám volím nestigmatizující jazyk, jsem si vědom stereotypů, které mě mohou v komunikaci s ostatními ovlivňovat, ohrazuji se proti nim a třeba sdílím fakta o škodlivosti stigmatizace, velmi napomáhám zlepšení prostředí. Pomoci přímo oběti stigmatizace mohu tím, že se nejprve přesvědčím, že danému člověku chování ubližuje, a pokud ano, tak nabídnu podporu (to, že mi to daný člověk může říct, sdílet to se mnou) a případně i pomoc s řešením. Určitě není dobré jednat na vlastní pěst,“ uzavírá psycholožka.

Foto: Thomas Decamps for Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.