Umění bezstarostnosti: Nenechte se strhnout záplavou práce

Jak odpovíte, když se vás někdo, koho jste dlouho neviděli, zeptá: „Jak se máš a co děláš?“ Většina lidí hned odpoví, jakou má zrovna práci. Někteří ale plavou proti proudu. Na rozdíl od těch, co prací žijí, jsou velmi vytížení, v práci tráví nekonečné hodiny a často jsou pod velkým stresem, si malá skupina lidí dokáže od práce držet odstup. Lukáš, Anna a Vincent patří mezi ně. Pro ně práce není prioritou (už). Opravdu nejsou tělem i duší ponoření do temných vod pracovního světa, nehodlají práci obětovat zdraví. Naopak, mají své tempo a drží si odstup. Ten je pro ně takovým záchranným kruhem. Moře může být rozbouřené, vlny se vzdouvají, deadliny se valí… Ale oni si z toho hlavu nedělají. Jak je to možné? A nemůže takový přístup ohrozit kariérní postup? Přečtěte si o tom víc.

Bezstarostnost? Nebo umění života?

Děláme všechno pro kariérní postup, pracujeme přesčas, budujeme vzdušné zámky, stresujeme se… Možná bychom si měli uvědomit, že když občas řekneme ne, uděláme něco pro své fyzické i duševní zdraví. Ostatně, jak přicházel jeden lockdown za druhým, mnoho z nás si uvědomilo, že práce nemusí být nutně to nejdůležitější. A přestože udržet si od ní odstup opravdu není hračka, někteří dokázali najít rovnováhu, která jim vyhovuje.

„Mě jen tak něco nevystresuje,“ říká Lukáš, zástupce šéfredaktora v jednom startu-pu. „Můj život je v rovnováze, sportuji, najdu si čas na své blízké. Zkrátka, fakt nemám kvůli práci hlavu jak pátrací balon. Držím si odstup, a díky tomu vidím některé věci jasněji a beru práci s větším klidem.“ Webový vývojář Vincent také s radostí vypráví o výhodách, které mu tento způsob života přináší: „Mám klid. Je to taková lehkost bytí, se kterou žiji, a nikdy se nenechám přepadnout negativními emocemi.“ Co se týče novinářky Anny, není pochyb, že ji odstup od práce osvobodil. „Čím míň starostí si dělám,“ přiznává, „tím mám větší chuť pracovat a tím pracuji lépe, jsou to samé plusy!“

Všichni tři si mohli vzít příklad ze známých postav, jako jsou Garfield, Big Lebowski (alias „Dude“) či Homer Simpson. Ti vědí, že práce nemá nožičky, neuteče. Zkrátka, když na věci někdy umíte kašlat, máte čistou mysl. Anna, Lukáš a Vincent moc dobře vědí, co dělají. Jejich chování může některým připadat lajdácké, ale opak je pravdou. „Jsem profesionál,“ pokračuje Lukáš. „Svou práci vykonávám svědomitě a opravdu nejsem takový, že by mi po šesté večer bylo najednou všechno jedno. Ale mám své hranice. A jakmile odejdu z práce, už nejsem na příjmu.“ Vincent bere svou práci jako ostatní důležité věci ve svém životě: Když ji miluješ, není co řešit. „Často se stává, že s kamarády vývojáři řešíme pracovní záležitosti nebo makáme i o víkendu, abychom se naučili nové vychytávky,“ přiznává. „Vlastně to neberu jako práci. Užívám si to.“ Ani o Anně se nedá v žádném případě říct, že by svou práci nebrala vážně. Dokáže si jen držet odstup, což je pro ni to nejlepší. „Když se člověk cítí v pohodě, promítá se to i do jeho práce. A přináší to výsledky,“ dodává.

Mít odstup neznamená nulové ambice

Když si však držíme odstup a pozorujeme dění spíše z povzdálí, nepřipravujeme se tak o možnost kariérního růstu, protože během vlny povýšení by se na nás mohlo zapomenout? Doveslovali bychom si při naší plavbě protiproudem až pro zvýšení platu? Neriskujeme, že nás kolegové a vedení budou vnímat jako piráta či černého pasažéra na palubě? Jinými slovy, nacházejí se tedy odstup a ambice na opačných březích? „Ne!“ odpovídají naši tři dotazovaní. „Přesně naopak!“
„Všiml jsem si, že když si dokážu stanovit hranice a říct ne, ostatní mě více respektují,“ říká Lukáš. „Držet si odstup opravdu neznamená chybějící ambice, je to způsob, jak se osvobodit a být uznáván. Když mi dnes můj šéf zavolá po 18. hodině, okamžitě se začne omlouvat. Ostatním přitom volá, kdykoliv se mu zachce, a nedostává se jim za to sebemenšího uznání. Upřímně věřím, že mi tato rovnováha v životě a vydobytý respekt umožňují kariérně stoupat. Pokud budu mít někdy nějaké podřízené, tenhle přístup budu prosazovat.“

Vincent také pozoruje, že jeho způsob jednání mu dává větší prostor pro vzdělávání, kariérní postup a kvalitní pracovní výkon. Stejný názor sdílí i Anna. „Právě ve chvíli, kdy jsem na sebe přestala vyvíjet tlak a přestala se přehnaně snažit, dostala jsem spoustu poptávek od dychtivých zákazníků,“ konstatuje. „A paradoxně jsem v té chvíli začala vydělávat víc než kdy předtím. Ano, mohla bych samozřejmě makat mnohem tvrději a vydělávat ještě mnohem víc, ale k čemu vlastně? Netoužím po tom. Pokud mě práce naplňuje, jsem dobrá v tom, co dělám, a mám zajištěný určitý finanční komfort, nic mi nechybí.“

Naučte se nedělat si těžkou hlavu: 4 záchranné bóje

Jak si získat odstup, když v práci zrovna zuří bouře? Lukáš, Vincent a Anna to pochopili, stačí si z nich vzít příklad a opřít se o nějaké ty bójky…

Člověka to musí hlavně bavit

Vincent si stanovil jedno životní pravidlo: „Práci si užívám, bavím se, nacházím v ní potěšení. A když se radost vytrácí, přestanu.“ Má v tom jasno, opravdu nebude dělat úkol, který se mu protiví. „Už od doby, kdy jsem byl kluk, to mám takhle nastavené,“ pokračuje. „Nemůžu za to, vychází to z mé podstaty.“ Lukáš má podobnou tendenci. „U mě se nejedná o přirozenou bezstarostnost,“ přiznává. „Je to dokonale vědomé jednání. Stojím si za tím a jsem na to hrdý. Mám pevnou vůli užívat si život a zavést a prosadit si do pracovního života pevně stanovený rámec.“ Už jako student opustil lavice právnické fakulty, když viděl, jakou tíhu s sebou jeho budoucí povolání nese. „Viděl jsem advokáty pracovat od nevidím do nevidím,“ vzpomíná. „To mě úplně odradilo. Nepřicházelo v úvahu, že bych svůj život uzavřel mezi paragrafy.“*

Práce není jediná věc na světě

Když byl Lukáš malý, viděl, jak jeho mámu práce velmi vyčerpává. „Rychle jsem se rozhodl, že v jejích šlépějích nepůjdu,“ přiznává. „Už na střední, pak na univerzitě a posléze v práci jsem se vždy snažil nenechat se rozhodit. Vždycky když na mě někdo přijde s něčím, co musí být ‚hned‘ a ‚včera bylo pozdě‘, zamyslím se, jak je to doopravdy. Obecně si pak většinou uvědomím, že to až tak nehoří a že to může počkat do zítřka. Nikdo kvůli tomu přece neumře.“

Vincent se podělil o podobný příběh. Jeho otec, který je zároveň jeho nejlepším kamarádem, řídí svou vlastní firmu. „Je ze staré školy,“ popisuje Vincent, „je otrokem své práce, stresuje se a pracuje dlouhé hodiny. Já jsem odmítl jít stejnou cestou.“ V životě má jasně určené priority. Jednoho dne Vincentovi onemocněla kočka, a tak s ní musel jít místo práce k veterináři. „Šel jsem tam bez váhání,“ pokračuje. „V životě jsou důležitější věci než práce. O tom žádná. Práci, tu si vždycky najdu. Ale kočku mám jen jednu.“

Stanovit si hranice je důležité

Lukáš si stál za svým od první chvíle, kdy nastoupil: „Od prvních dnů jsem z open space odcházel jako první. Zavřel jsem e-maily, vypnul upozornění a přestal brát pracovní hovory. Když mi jednou šéf zavolal kolem 22. hodiny, stručně jsem mu odpověděl, že nyní nejsem k dispozici a že budu na příjmu zítra. Hranice jsem si tak stanovil celkem přirozeně.“ Samozřejmě že není jednoduché si toto jednání osvojit ze dne na den. Chce to odvahu a jistou dávku sebevědomí. Dvě vlastnosti, kterými Lukáš vždy oplýval. „Zkrátka jsem si řekl, že život máme jenom jeden. Navíc si myslím, že tímto způsobem si získáme i větší respekt,“ dodává.

Když dojde na oddělování pracovního a osobního života, Vincent je ještě razantnější. Jako zaměstnanec se smlouvou na dobu neurčitou nevidí nic špatného na tom, když se chová podle svých představ. „Svou práci dělám s radostí, dosahuji stanovených cílů a lhůty dodržuji,“ říká. „Ale to mi nebrání končit o půl hodiny dřív než všichni ostatní.“ Tímto přístupem si vysloužil několik nepříjemných poznámek ze strany kolegů. „Můj nadřízený za mnou přišel s tím, jaké klepy se o mně šíří: že prý odcházím brzy nebo že si někdy vezmu odpoledne volno,“ baví se Vincent. „Hned jsem mu odpověděl, že pracuju svědomitě, ale že nic měnit nehodlám, a že tedy ‚ber, nebo nech být‘, to je na něm. Pochopil to rychle. Jsem prostě takový. Stejné je to i při jednání o výši mzdy: něco navrhnu, a pokud to nevyhovuje, odcházím.“

Zbavte se pocitu viny

Anna je přirozeně pracovitá, hyperaktivní a iniciativní. Jednou se stalo, že začala jako freelancerka pracovat na jednom projektu, který pro ni byl srdcovou záležitostí, a „pustila se do toho dobrodružství celým tělem i duší“. Vydržela jet naplno několik měsíců, navzdory různým problémům, které jí přišly do cesty. Ale postupně začala práce v její hlavě a životě zabírat příliš mnoho místa. „Byla jsem strašně vyčerpaná, ale přesto jsem bojovala za to, aby ta spolupráce fungovala,“ přiznává. „Okolnosti mě však donutily ubrat plyn. Není to pro mě vůbec přirozené, ale musela jsem spolupráci s klientem ukončit a dát si na chvíli úplnou pauzu od skoro veškeré práce.“

Stáhla se do ústraní, vypnula všechna upozornění v telefonu, přestala odpovídat, ale hlavně se zbavila pocitu viny. „Osvobodila jsem se od spousty nepříjemných povinností,“ říká s radostí. „Už nepřijímám práci, která mě netěší. Necítím se provinile, když odešlu zakázku ve 22 hodin, pokud to tak zrovna chci, anebo když pracuji v čase, který nemá s běžnou pracovní dobou nic společného. Pracuji prostě, když mám chuť. Když nejsem nějaký den v dobrém rozpoložení nebo se necítím kreativně, nepracuji!“ A paradoxně si její klienti nestěžují. „Přesně naopak,“ říká Anna. „Vnímají jistou změnu, ale pozitivně. Čím víc si dělám, co chci, tím jsou s mou prací spokojenější. A mé kreativitě to jenom prospívá.“

Takže jak? Lákají vás vody bezstarostného života? Co kdybyste se nechali chvilku unášet vodou a nechali věci jen tak plynout? Možná také potřebujete záchrannou bójku, která zabrání tomu, abyste se v práci utopili, propadli syndromu vyhoření či si mezi prsty nechali utéct to důležité v životě. Život je krátký a řítí se plnou rychlostí. Práce je jistě důležitá. Ale někdy je potřeba trochu zpomalit a nenechat se strhnout proudem. A kdo ví, možná byste právě na břehu, hezky vsedě na kameni, mohli objevit kreativní sílu, o které jste dosud neměli ani ponětí.
Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu a začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.