Michal 'Radar' Vrátný: „To, že jsem se s vyhořením nikomu nesvěřil, byla velká chyba“

Michal Vrátný, známý také pod přezdívkou „Radar“, sám sebe definuje jako „tělocvikáře pražské kavárny“. Před patnácti lety pověsil na hřebík kariéru ajťáka a začal se zajímat o zdravý životní styl a cvičení s kettlebelly. Založil známou síť tělocvičen Železná koule, ke které se později přidal i Koulí podcast, e-shop Kouloniál i online koučink. I přes nesporné podnikatelské úspěchy si však Michal, mimo jiné nadšenec do skydivingu, prošel krizí, ztrátou motivace a vyhořením. Dnes už není ve vedení firmy a přehodnotil i priority, kterým věnuje svoji pozornost. O tom, jak u něj vyhoření probíhalo, jaké si z této zkušenosti vzal ponaučení a jak lze podle něj lépe skloubit osobní a pracovní život, jsme si s ním povídali v následujícím rozhovoru.

Často zmiňujete, že vaše obživa je i váš koníček. Když je ale člověk opravdový nadšenec do toho, co ho živí, nehrozí mu taky větší riziko vyhoření?

Takových, jako jsem já, je hodně. Myslím tím lidi, kteří se svému koníčku věnují tak obsesivně, až je začne živit. A má to své světlé i stinné stránky. Obecně je velké požehnání živit se něčím, co vás naplňuje. Ale velká odvrácená strana je, že jste do dané věci pořád hodně ponoření. Mně se třeba běžně stává, že jedu po sjezdovce na prkně a myslím u toho na práci.

Řekl bych, že si musíte najít koníčky, které s vaší prací vůbec nesouvisí. Je strašně důležité naučit se dělat za prací tlustou čáru, aktivně odpočívat a umět vypínat hlavu.

Velký strašák, hlavně u lidí, co podnikají, je stres. Ten může být sice nepatrný, ale kontinuální, a pořád tam někde vzadu v hlavě je a postupem času si vybírá svoji daň. Mechanismů, jak hlavu vypnout, je spousta. A je důležité si nějaký z těch mechanismů vybrat a aktivně se mu věnovat.

Vy sám jste si prošel vyhořením. Jak u vás proběhlo?

V roce 2019 jsme jako firma došli do bodu, kdy jsme se už moc neměli kam posunout. Měli jsme dvě tělocvičny v Praze, jednu v Mladé Boleslavi, a měli jsme plno. Jediný další krok by byl otevřít novou tělocvičnu, a do toho se mi nechtělo. Je to extrémně náročný projekt – nejen z hlediska shánění a úpravy prostoru, ale hlavně z hlediska trenérů (všechny trenéry si hledáme a vzděláváme sami).

Jsem člověk, který je hodně orientovaný na budoucnost, a tak se mi rozsypal můj domeček z karet. Novou tělocvičnu jsem otvírat nechtěl, ale zároveň jsem neviděl jinou možnost, jak firmu škálovat. Nebyl jsem tak schopný najít na práci nic, co by mě naplňovalo. Do toho se mi děly věci i v osobním životě, měl jsem za sebou mimochodem i tvrdý rozchod. Všechno se tak nějak sešlo. A já jsem přestal vidět smysl v úplných základech toho, co jsme dělali. Začal jsem zpochybňovat i naše nejzákladnější cviky.

Abych na to nemusel myslet, začal jsem hodně skákat z letadla. Ten rok jsem naskákal 250 seskoků, což bylo skvělé a zaměstnalo mě to. Ale na konci roku 2019 jsem byl už hluboko zavrtaný do díry a nevěděl jsem, jak z ní ven.

To, že procházíte vyhořením, jste si uvědomil ihned, nebo to nějakou dobu trvalo?

Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomil, že je něco špatně. Já jsem o svých problémech nikomu neřekl, což byla z dnešního pohledu obrovská chyba. Myslel jsem si, že si pomůžu sám – cestováním, skákáním. Ale problém se nevyřešil.

Moje okolí moc nechápalo, proč se chovám tak, jak se chovám. Tím myslím především lidi, kteří pracovali v Železné kouli. Vždycky když jsem se vrátil ze skydivingového campu, na mě kolegové koukali stylem: „Co tady, ty pitomče, děláš?“ Až po delší době jsem si uvědomil, že není v pořádku, že kašlu na tým a oni mezitím makají, co jim síly stačí.

A najednou v březnu 2020 přišel covid. A s ním i nová motivace. Otázka už nezněla, jestli se mi chce nebo nechce něco dělat. Najednou jsme museli opravdu máknout, jinak bychom nejspíš o to všechno přišli. A to mi dalo obrovský „drive“. Chodit do kanceláře znamenalo zachránit firmu. Začali jsme nahrávat primitivní videa, která měla velkou odezvu, a lidé nám psali, že je to pomáhá udržet fyzicky, ale hlavně i psychicky. Díky tomu jsem viděl, že naše práce přece jen má smysl. A zároveň jsme našli i způsob, jak náš byznys škálovat.

Pomohly vám všechny ty aktivity, kterým se věnujete, se z vyhoření dostat, nebo jste se naopak musel něčeho vzdát, abyste snížil své životní tempo?

Dalo by se říct, že jsem tak trochu abstinující workoholik. A to je možná trochu něco podobného, jako být abstinující alkoholik. V tom smyslu, že každý den je boj. To, že nějaký člověk jde přes hranu, není náhoda – má k tomu nějakou predispozici. A já jsem člověk, co chce být u všeho, chce všechno zažít, všechno se naučit a vymýšlet sto padesát nápadů denně. Proto je každý den boj – každý den si totiž musím připomínat, co je důležité a co zas tolik ne, a vybírat si to, čemu se chci věnovat.

Začal jsem také víc řešit, čemu věnuji svoji energii. Používám k tomu jednoduchý nástroj, který jsem aplikoval na sobě i na firmě. A tím nástrojem je nějaká vize. Každý asi tuší, že firmy by měly mít nějakou vizi, ale asi ne každý ji řeší pro sebe osobně. Já jsem to u sebe dříve také neřešil. Když ale nemáte definované, čím chcete být a kam se chcete za nějaký čas dostat (a to může být za tři měsíce nebo padesát let), tak velmi často dojdete někam, kde nechcete být. A to může vést k vyhoření.

Lidé mají obecně hodně energie, zvláště pokud žijí zdravě. Ale zároveň jsme všichni obklopeni světem, který neustále bojuje o naši pozornost. Když si pro sebe připravíte vizi, pomůže vám rozhodnout se, které věci jsou pro vás prioritní a kam se vyplatí investovat čas a energii.

Nadefinoval jsem si tedy, kde bych chtěl být, kudy bych chtěl jít. Na základě toho jsem některé věci přestal dělat, jiné naopak začal dělat. Hodně jsem například upravil způsob, jakým používám telefon.

Někdy tenhle můj plán vychází dobře, jindy je to horší. Minimálně už ale umím rozpoznat signály, že pracuji moc – a když se začnu řítit do problému, dovedu včas zatáhnout za ruční brzdu a nenechám se poslat ze skály.

Jak jste si tu svou osobní vizi nadefinoval?

Moje vize je taková střecha nad domečkem, který má čtyři pilíře. Jeden pilíř je zdraví, druhý je práce, třetí pilíř je volný čas a čtvrtý pilíř jsou vztahy (partnerské i kamarádské). A mezi tyhle pilíře dělím svou pozornost.

Zdraví by měla být priorita, bez něj nefunguje v podstatě ani nic jiného. Mít pohyb, dobře jíst, pravidelně spát a prostě se postarat o to, abych fyzicky i mentálně dobře fungoval. Jsou to dost spojité nádoby s těmi ostatními pilíři.

V oblasti práce jsem například udělal rozhodnutí věnovat se tomu, co mě baví a co mi jde. Myslím, že umím vymýšlet nové nápady, umím vycítit příležitost a dovedu mluvit o zdravém životním stylu, psát o něm a dělat o něm podcast. Odklonil jsem od sebe věci, u kterých nestojím za nic, a přestal jsem strkat nos do řízení firmy. Kdybych totiž dělal věci, které mě nebaví a ve kterých nikdy nebudu dobrý, tak by mě to akorát frustrovalo.

U třetího pilíře, tedy u volného času, podle mě platí, že je dobré mít koníčky a aktivity úplně mimo spektrum práce.

A důležitý pilíř je i ten pilíř vztahů. Poprvé v životě dávám pozornost svému partnerskému vztahu, což jsem nikdy předtím moc neuměl. A co se týče kamarádských vztahů, udělal jsem si takovou „swotku“ (SWOT analýza – pozn. red.) svých kamarádů. To zní asi hrozně (smích). Ale já se vždycky snažil být s každým kamarád, s každým někde na pivu nebo na nějakých akcích. Jenže pak jsem si řekl, že je určité konečné množství lidí, kterým jsem schopen věnovat pozornost. Takže jsem hodně zredukoval okruh lidí, se kterými se stýkám, a vídám se s lidmi, u kterých mi ten strávený čas dává smysl.

Jak vám pomohlo se hýbat a jak velkou roli hraje fyzický pohyb v psychickém zdraví člověka?

Lidský organismus je mašina, která byla nadesignovaná k tomu, aby se hýbala. A tak to miliony let fungovalo. A taky miliony let platilo, že hýbat se znamená přežít. Potřebujete od něčeho utéct, něco dohnat nebo se k něčemu sehnout a utrhnout to.

Zároveň se lidské tělo, na rozdíl od neorganické hmoty, zlepšuje používáním. Funguje na bázi „use it or lose it“. Pokud něco děláte, budete se v tom zlepšovat, a pokud něco nepoužíváte, vaše tělo tu schopnost omezí nebo zahodí. Z tohohle titulu je hrozně důležité se hýbat.

Co byste poradil člověku, který je kancelářská krysa?

I když hodně z nás pracuje hlavou, náš mozek je ještě stále uložený v našem těle. A absence pohybu naši hlavu negativně ovlivňuje. Naše parta, co zvedá železné věci, byla hrozně dlouho házená do jednoho pytle s kulturisty. Ale tak to není. My dnes víme, že silový trénink a zvedání těžkých věcí má mnohem víc benefitů než jenom nárůst svalů. A jsem rád, že dnes už lidi chápou, že fyzický pohyb má extrémní vliv i na duševní zdraví.

Myslím, že silový trénink je taková vstupní droga do zdravého životního stylu. Přijdete dvakrát týdně na čtyřicet pět minut do tělocvičny, něco si odevzdáte. Po pár týdnech se začnete cítit lépe, budete silnější, pak něco i shodíte, zlepší se vám kvalita spánku. A potom si řeknete, že když už takhle dřete, tak nebudete chodit čtyřikrát týdně kalit do hospody. Má to lavinový efekt. A najednou za rok a půl zjistíte, že jste nenásilně deprioritizovali nezdravé životní návyky a upřednostnili ty zdravé.

A co bych tedy poradil lidem se sedavou prací? Třeba přijít k nám (smích).

Když vezmeme v potaz vše, co jsme dnes probrali – změnil byste něco na tom, jak jste přistupoval v minulosti k práci?

Říká se, že buď vyhraješ, nebo se poučíš. Projít vyhořením nebylo snadné, ale důležitých lekcí tam bylo fakt hodně a já jsem vděčný, že jsem je dostal. Nakonec mě to dovedlo tam, kde jsem, a já jsem tam moc rád.

Foto: Michal Hala z Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.