7 frází, které vymazat ze slovníku, pokud chcete (opravdu) podporovat LGBTI+ komunitu

19. 6. 2023

5 min.

7 frází, které vymazat ze slovníku, pokud chcete (opravdu) podporovat LGBTI+ komunitu
autor
Etienne Brichet

Journaliste Modern Work @ Welcome to the Jungle

Při příležitosti měsíce června, na který připadají oslavy Pride Month, se hodí připomenout několik důležitých věcí. Vědomky či nevědomky možná v práci občas utrousíte nějakou poznámku, která může vašim LGBTI+ kolegům ublížit. Nechcete-li spadnout do pasti předsudků, radši se vyhněte následujícím frázím (a to nejen v práci, ale i v běžném životě).

1. „Homosexuálové to mají dneska hrozně snadné.“

Že vy se s gayi kamarádíte nebo s nimi pracujete, ještě neznamená, že nejsou terčem homofobních útoků. Podle průzkumu z roku 2022 má 55 % LGBTI+ pracovníků zkušenost s homofobními poznámkami z práce, zatímco ze zbytku populace takové poznámky v práci slyšelo jen 34 %. Ano, během posledních čtyřiceti let se to dost zlepšilo, ale dosažený pokrok stále stojí na vratkých nohou. Připomeňme, že homosexualita byla vyřazena ze seznamu psychických chorob WHO až v roce 1990 a v ČR stále vláda neodhlasovala právo na manželství i pro osoby stejného pohlaví.

Nezisková organizace Ilga-Europe ve své výroční zprávě uvádí, že útoků proti LGBTI+ lidem přibývá nejen v Česku, ale například také ve Francii, kde bylo v celkem napjaté atmosféře toto právo schváleno před šesti lety. Takže ne, homosexuálové to vážně dneska nemají lehké a tvrdit veřejně cokoli jiného jen ukazuje na vaši nevědomost.

Chcete-li získat více informací o LGBTI+ problematice u nás v Česku, pusťte si dokument Zákon lásky, který ilustruje legislativní situaci kolem uznávání homosexuálních sňatků.

2. „Jak můžeš vědět, že jsi gay/lesba, když jsi to nikdy nezkusil/a s ženskou/chlapem?“

Tak přesně tenhle typ poznámek je důvodem, proč sedm z deseti LGBTI+ lidí žijících v páru raději v práci neuvádí, jakého pohlaví je jejich partner/ka. Udělejme tedy krok zpět a zkusme se nad tím logicky zamyslet. Jak mohou heterosexuální lidé vědět, že jsou heterosexuální, když nikdy nezkusili vztah s osobou stejného pohlaví? Je naprosto nemístné říkat gayům nebo lesbám, že jen ještě nenašli tu pravou / toho pravého (myšleno opačného pohlaví). Toto tvrzení vychází z předpokladu, že heterosexualita je základní (výchozí) lidská sexuální orientace. Takový způsob přemýšlení je v naší společnosti pevně zakořeněný díky (nebo spíše kvůli) heteronormativitě.

Zjednodušeně řečeno se jedná o soubor společenských norem, hlavně kategorizace pohlaví na dvě (mužské/ženské) a genderu (maskulinní/feminní), které jako „normální“ a „přirozenou“ sexuální orientaci označují heterosexualitu.

Myslet si, že by měli mít lesby a gayové vztah s osobami opačného pohlaví, aby se „vrátili na správnou cestu“, je jen způsob, jakým se heteronormativita hlásí o slovo. Podobné poznámky způsobují podle Line Chamberlandové a Julie Théroux-Séguinové, že u homosexuálních mužů a žen dochází k minimalizaci sebeurčení a agentivnosti (schopnost úmyslně jednat za sebe, za ostatní, za vlastní prostředí) při konfrontaci vlastní sexuality. Jak se zdá, homosexuálové vážně nepotřebují, aby jim heterosexuálové vysvětlovali, koho mají mít rádi.

3. „Jsi trans, takže nejsi skutečná žena / skutečný muž.“

Nejen že je taková poznámka extrémně transfobní, navíc ukazuje, kolik kolem genderu existuje předsudků. Co to znamená být muž? A co to znamená být žena? Na jaké škole se uděluje titul SKUTEČNÝ muž nebo SKUTEČNÁ žena, a mohli bychom ji vidět? Trans lidé tu prostě jsou a to se nezmění, takže je načase je začít respektovat a pochopit, že trans muž je prostě muž a trans žena je prostě žena. Tečka.

Belgická studie z roku 2017 ukázala, že co se týče podmínek na pracovišti pro transgender osoby, ještě stále máme co dělat. Ačkoli 76 % respondentů tvrdí, že během tzv. tranzice (procesu změny pohlaví) obdrželi od kolegů pozitivní reakce, tak nejméně 62 % uvedlo, že v práci zažili diskriminaci, a 50 % cítilo potřebu svou genderovou identitu v práci skrývat. Dramatičtější vývoj situace zaznamenalo 27 % respondentů, kteří museli z práce odejít kvůli nepřátelskému prostředí.

Takže pokud za vámi transgender kolega sám nepřijde a nezačne vám o sobě vyprávět, vyhněte se otázkám na jeho intimní partie, podstoupené operace, hormony, původní křestní jméno… Také se vyhněte termínu „transsexuál“, protože ten vychází z lékařské a patologické terminologie – raději volte pojem „transgender“.

4. „Intersexuálové nejsou ani muži, ani ženy.“

Písmeno „i“ na konci LGBTI+ o sobě nedává moc nahlas vědět, i proto je tedy předmětem celé řady předsudků, které jsou velmi zraňující a intersexualitu stigmatizují. Pro pořádek: Intersexuální lidé se rodí s pohlavními znaky (vnitřními či vnějšími pohlavními orgány nebo chromozomálními znaky), které neodpovídají binární definici mužského či ženského těla. Mohou se identifikovat jako muži, ženy či nebinární. Intersexualita se týká fyzických pohlavních znaků a nemá nic společného s transgenderovou identitou, která se zakládá na genderové identitě. I intersexuální osoby tak mohou být homosexuální, bisexuální, heterosexuální, pansexuální, asexuální…

Také se v souvislosti s intersexualitou vyhněte termínu „hermafroditismus“, protože ač používaný v botanice či zoologii, tento pojem je extrémně stigmatizující, používá-li se pro označení intersexuálních osob, protože naznačuje, že intersexualita je patologický stav, který je třeba léčit. Chcete-li se o tomto tématu dozvědět víc a naučit se, jak zabránit diskriminaci intersexuálních kolegů, můžete se podívat například na toto video.

5. „Bisexuálům se nedá věřit, neumějí se pořádně rozhodnout.“

Bisexualita je stále považována za tabu a občas ani není uznávána jako samostatný druh sexuální orientace. O bisexuálech se mnohdy říká, že jsou zmatení, nerozhodní, nebo dokonce promiskuitní. Opakovaně se ozývá názor, že bisexuálové jen procházejí určitou „fází“. Podobné stereotypní poznámky mají svůj původ v bifobii. Tyto předsudky týkající se sexuální orientace se však někdy zaměřují i na povahové rysy bisexuálních osob, které jsou předem považovány za potenciální zrádce.

Původ těchto nešťastných předsudků hledejme opět u staré dobré heteronormativity, protože ve společnosti, kde je heterosexualita „normální“ sexuální orientací, je nemyslitelné, aby někoho přitahovali lidé více pohlaví. Takže ano, sice můžete narazit na bisexuála, který bude mít nerozhodnou povahu, ale rozhodně to nebude nijak souviset s jeho sexuální orientací. Ne každý nerozhodný člověk je bisexuál a naopak! Jen se v práci podívejte kolem sebe, kolik tam máte váhavých střelců!

6. „Být LGBTI+ je dneska moderní.“

Ne, patřit k LGBTI+ není módní trend, jako byly třeba v roce 2017 spinnery. Stejně tak neexistuje žádná „LGBT lobby“ nebo promyšlený plán, podle kterého má LGBTI+ komunita získat nadvládu nad světem a umlčet všechny heterosexuály a cisgender osoby. Rétorika tohoto typu je typická pro krajně pravicové politiky a vychází ze strachu a nenávisti – přičemž obojí je neopodstatněné. Ano, srovnáme-li současný stav s minulým stoletím, můžeme říct, že dnes je LGBTI+ lidí více. Tedy, spíš můžeme říct, že je dnes více LGBTI+ lidí, kteří se k tomu otevřeně přiznali, povzbuzeni pokrokem v této oblasti.

Ale ani tak není v Česku všechno tak růžové, jak by se mohlo zdát, podle průzkumů zažila útoky na svou osobu na pracovišti polovina LGBTI+ osob. 13 % českých respondentů v jiné studii EU zase zažilo diskriminaci na pracovišti. Ačkoliv postavení LGBTI+ osob v práci se nezlepšuje, většina z nich má podle nedávné studie IPSOS LGBT+ Pride 2023 dostatek sebevědomí na to, aby se více projevovali mimo pracoviště, a to platí zejména pro mladší generace.

7. „Proč musíte mít na všechno kategorii?“

Paradoxem je, že tuto otázku bychom mohli položit naopak heterosexuálním a cisgender osobám. Označuje-li totiž někdo heterosexualitu za „přirozenou“ sexuální orientaci (ano, víme, opět tu máme heteronormativitu), vlastně tím také vytváří škatulku, do které lidi zamyká. Je to ta nejprvotnější kategorie, která vládne všem ostatním. Vzhledem k tomu, že heterosexualita figuruje v mysli většiny lidí jako „tovární nastavení“, zaznívá častěji otázka, odkud se vzala homosexualita, a už ne tak často otázka, odkud se vzala heterosexualita. Ale ke vzniku těchto dvou pojmů došlo poměrně nedávno, v 19. století. V důsledku velkého rozmachu psychiatrie a psychoanalýzy se měřítkem normality stala heterosexualita a z homosexuality odchylka a patologický stav.

Jak tedy vysvětluje autorka Hanne Blanková a mnozí další před ní (včetně filozofa Michela Foucaulta), jedná se o společenské konstrukty, které byly vytvořeny a vynalezeny a které jsou zdrojem norem pro rozdělování členů společnosti do různých kategorií. Zevrubně řečeno, hlavním důvodem vzniku kategorie heterosexuality byla potřeba medicíny v té době nějak označit a odlišit pohlavní styk prováděný bez úmyslu zplození potomků, což bylo tehdy považováno za perverzní. Takže co se týče potřeby všechno rozdělovat do škatulek, začali si s tím heterosexuálové.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.

Hledáte svou další pracovní příležitost?

Více než 200 000 kandidátů našlo práci s Welcome to the Jungle

Prozkoumat pracovní místa