Kariéru od rodiny neoddělíte aneb tajemství spokojeného partnerského soužití

Kariéru od rodiny neoddělíte aneb tajemství spokojeného soužití

Většina lidí si představuje, že bude žít svůj soukromý život zcela odděleně od života pracovního – jako kdyby svět práce a svět mimo práci byly dvě planety, které se nikdy nesetkají. V ideálním případě by to vypadalo tak, že práce nebude zasahovat do života doma a naopak. Realita je ale samozřejmě někde úplně jinde. Jednotliví členové rodiny či páru sice mají své vlastní kariéry a dělají samostatná rozhodnutí, ale současně také společně fungují jako malé ekonomiky, ve kterých musí být role každého člena přesně definována a příjmy a výdaje musejí být v rovnováze.

Skutečnost, že rodiny jsou vlastně ekonomické subjekty, je jedním z hlavních důvodů, proč v průběhu času dochází k narůstání nerovností mezi muži a ženami. U heterosexuálních párů s příchodem každého nového dítěte dochází k tomu, že se kariéra otce zrychlí – sociologové tento jev někdy označují jako „příspěvek v otcovství“ –, zatímco kariéra matek se po porodu zpravidla zpomalí, nebo dokonce úplně zastaví – což je označováno zase jako „cena za mateřství“.

Chceme-li se v téhle oblasti někam posunout, musí se personální pracovníci, političtí činitelé, ale i samotní zaměstnanci konečně vzdát utkvělé představy o tom, že práce a rodina jsou dvě naprosto oddělené věci. O to se snaží i autorka knihy Couples that Work Jennifer Petriglieriová (Název knihy obsahuje slovní hříčku, protože naráží na páry, v nichž oba partneři „pracují“ a současně spokojeně „fungují“.) Tato kniha mapuje pět let plných výzkumu a rozhovorů s více než stovkou partnerských dvojic (odlišného i stejného pohlaví) z nejrůznějších zemí světa.

Autorka Jennifer Petriglieriová, vyučující na vysoké obchodní škole INSEAD, se zaměřuje na úskalí, kterým jednotlivé páry čelí, a uvádí i řadu doporučení týkajících se života partnerů a jejich vzájemně propojených kariérních cest. Autorka vytvořila typologické rozlišení jednotlivých druhů pracujících párů a popisuje tři transformační období, která musí na své cestě za štěstím v životě překonat každý pár.

„Dnes je naprosto běžné, že oba partneři pracují. V Severní Americe a v Evropě to platí pro 65 % všech párů a tento podíl rok od roku stoupá. I v zemích, jako je Japonsko, kde je počet párů s dvojí kariérou nižší, jsme zaznamenali narůstající tendenci. Důvody jsou samozřejmě ekonomické, mimo jiné. S ohledem na životní náklady a stále větší nestabilitu ekonomické situace se dva platy v domácnosti staly nezbytností.“

„V rámci výzkumu jsem hovořila s více než stovkou párů. Ačkoliv každý pár je samozřejmě jiný, všichni zažívají v životě podobné radosti i strasti. Všichni čelili v životě podobným výzvám.“

„Zjistila jsem, že páry složené ze dvou pracujících partnerů procházejí od počátku vztahu až do odchodu do důchodu třemi hlavními transformacemi. Každá z transformací se vyznačuje novými otázkami a obavami, kterým pár čelí a které musí společně řešit.“

„Kariérní dráhy obou pohlaví mají svá vlastní specifika, o kterých se mezi lidmi často nemluví, ale to neznamená, že neexistují. Ačkoliv se situace v případě mladších generací rychle mění, u partnerů narozených v 60. letech a dříve stále často platí následující rozdělení rolí: kariéra muže je na prvním místě a jeho rodičovské povinnosti jsou na místě druhém, zatímco žena je naopak v první řadě rodič a její kariéra je upozaděna na druhém místě, (…) není divu, že ženy dosahují kariérního vrcholu později než muži.“

Jennifer Petriglieriová, Couples that Work

Tři přechodná období, kterými si musí projít všechny pracující páry

Poté co Jennifer Petriglieriová vyzpovídala více než stovku různých párů (a některé z vyslechnutých příběhů zařadila i do své knihy), začala v jejich výpovědích hledat jisté podobnosti a vzorce. Zjistila, „že páry složené ze dvou pracujících partnerů procházejí od počátku vztahu až do odchodu do důchodu třemi hlavními transformačními fázemi“. Každá ze tří transformací je velmi náročná a může vést až k ukončení vztahu.

Partnerský život, stejně jako život obecně, je plný změn. Každá taková změna či transformace se vyznačuje obdobím plným neklidu, následovaným obdobím stability. Paradoxem je, že ačkoliv každý pár musí překonávat podobné překážky a měli bychom se tedy poučit ze zkušeností ostatních, období transformace všechny páry vždy naprosto zaskočí.

1. První transformace: vznik vzájemné závislosti

Během první transformace dojde k přeměně životů a kariér, které doposud probíhaly nezávisle na sobě, ale najednou jsou nerozlučně provázány. K této transformaci dochází zpravidla v souvislosti s nějakou zásadní životní událostí, například narozením dítěte nebo stěhováním za lepší pracovní nabídkou. Kariérní rozhodnutí najednou nelze činit bez ohledu na soukromý život, musí se zohlednit soukromý život obou členů domácnosti.

Partneři si v tuto chvíli uvědomí, že už nemohou o své kariéře rozhodovat nezávisle, ale že musí vzít v úvahu dopady každého rozhodnutí na společný život. Nyní začíná vyjednávání o tom, čí kariéra bude mít přednost a jak se přerozdělí povinnosti a rodinné závazky tak, aby byli oba partneři spokojeni. Zkrátka a dobře, je třeba „najít společnou cestu, které se bude pár držet do chvíle, než přijde druhá transformace“.

První transformační období tedy probíhá ve znamení hledání odpovědi na otázku: „Jak to udělat, aby nám to fungovalo?“

2. Druhá transformace: hledání toho, co vlastně chceme

Po úspěšném zvládnutí první transformace čeká na pracující páry další krize, a ta spustí druhou transformaci. Léta plynou, oba partneři se snaží co nejlépe zkombinovat rodinu, práci a nejrůznější nástrahy, až nakonec začnou mít pocit, že ztratili smysl života. Druhá transformace se většinou nese ve znamení existenční krize. Jaký má smysl moje práce? Můj život? Řídí se naše životy tím, co od nás očekává společnost nebo rodiče? Co je špatného na tom, chtít od práce a od života něco víc?

Petriglieriová tvrdí, že během druhé transformace dochází k tzv. „reciproční individualizaci“. To znamená, že se „páry musí oprostit od požadavků a očekávání ostatních a musí si ujasnit, co v pracovním, soukromém i partnerském životě doopravdy chtějí“. Každý sám za sebe se nyní musí zamyslet nad vlastními zájmy a touhami. Je to moment, kdy je potřeba znovu projednat a případně změnit zavedené pořádky a role v domácnosti. Jinými slovy, hlavním úkolem obou bude domluvit se na novém společném postupu, který bude udržitelný až do okamžiku třetí transformace.

Druhé transformační období tedy probíhá ve znamení hledání odpovědi na otázku: „Co doopravdy chceme?“

3. Třetí transformace: hledání vlastního já

Nakonec přichází třetí období plné změn, tentokrát změn souvisejících s osobním hledáním sebe sama. „Během třetí transformace partneři znovu objevují sami sebe. Navazují na veškeré předchozí zkušenosti a otevírají se novým příležitostem, které přináší budoucnost.“ Tuhle transformaci může vyvolat například tzv. syndrom prázdného hnízda (tj. odchod dětí z domova) nebo zkrátka zjištění, že najednou v práci patříte k té starší generaci. Dojde k jevu, který se nazývá „vakuum identity“.

„Je to pocit prázdnoty, ztráty, se kterou je třeba se vyrovnat, ale která současně uvolnila místo novým příležitostem.“V této životní fázi už pravděpodobně z větší části odpadly finanční starosti, což otevírá dveře třeba založení nové společnosti nebo nastartování zcela nové kariéry. Na povrch mohou vyplavat také nedořešené problémy a výčitky z předchozích transformací, vedoucí k pocitu hněvu a hořkosti. I tahle transformace, stejně jako ty předešlé, může vést k rozchodu či rozvodu. „Někdo absolvuje všechny tři transformace se stejným partnerem, někdo zase pokaždé s jiným.“

Třetí transformační období tedy probíhá ve znamená hledání odpovědi na otázku: „Kdo vlastně jsem?“

Další oblíbené články pro: Pracující

Jak dávat negativní zpětnou vazbu kolegovi, s nímž se přátelíte

Genderové role a jejich nástrahy v rodičovství

Existuje samozřejmě mnoho bezdětných párů, ale ty nyní ponechme stranou. Páry s dětmi se musí během výchovy potýkat s celou řadou dalších „nástrah“, které jejich vztah ohrožují. Když muž i žena budují kariéru a do hry přijdou děti, situace se mění a s ní i kariérní možnosti obou rodičů. Teoreticky by se v takové chvíli mělo o budoucnosti rozhodovat s rozmyslem a tak, aby to uspokojovalo oba partnery. Realita je ovšem taková, že naše volby ovlivňují genderové konvence a očekávání společnosti.

Výchova dětí se během posledních desetiletí v mnohém změnila. Rodiče dnes tráví s dětmi daleko více času, než tomu bylo ještě o generaci dříve.„V polovině 90. let se maminky o své děti staraly v průměru třináct hodin týdně, tatínkové průměrně čtyři hodiny. Dnes se ženy starají o děti průměrně osmnáct hodin týdně, muži jim věnují v průměru devět hodin.“

Pohled na rodičovství, zaužívané normy a očekávání se zásadně změnily. Na rodiče jsou kladeny daleko větší nároky. A ti, kdo očekávání nedokáží naplnit, jsou sužováni pocity viny. Tyto změny jsou ale také důsledkem odlišného přístupu a názorů rodičů. Dnešní rodiče chtějí trávit více času se svými dětmi také sami od sebe, nejen proto, že jim to tak nakazují konvence doby. Konvence a přání rodičů jsou provázány a vzájemně se ovlivňují. Ale bohužel není pochyb o tom, že obojí, jak konvence, tak přání rodičů, mají negativní vliv na profesionální rozvoj matek.

Můžeme rozlišit tři základní modely uspořádání rodiny, přičemž každý model odráží jiné kariérní priority partnerů:

  • 1. Model „jeden hlavní rodič“: jedna osoba na sebe přebírá hlavní část odpovědnosti za výchovu dětí. Tento model naprosto převládal v 70. letech, kdy byla kariéra matky prakticky ve všech případech odsunuta na zadní kolej. I toto uspořádání má své výhody, a tou hlavní je jednoznačnost.
  • 2. Model „jeden po druhém“: oba partneři zastávají střídavě roli hlavního rodiče podle toho, jak se mění kariérní priority. V takto uspořádaném vztahu může mít každý z partnerů na nějakou dobu kariéru na prvním místě a následně ji vystřídá funkce hlavního rodiče. Hlavním problémem je domluvit se, kdy by mělo dojít k vystřídání rolí.
  • 3. Model „společná výchova“: partneři se spravedlivě dělí o povinnosti hlavního rodiče. Sdílí emocionální zátěž i praktické a organizační úkoly. Ke kariérním ambicím obou partnerů je přistupováno jako ke stejně důležitým. V reálu ale tento model často vede k destabilizaci vztahu: „Je velmi obtížné vymanit se z tradičních genderových rolí, a to i pro partnery, kteří jsou silnými vyznavači rovnosti mezi pohlavími.“

Závěrem lze dodat snad jen to, že knihu Jennifer Petriglieriové by si měli přečíst úplně všichni. Přichází totiž s typologií partnerských vztahů, nabízí vhled do nejrůznějších situací a umožňuje předcházet těm největším úskalím. Současně je jasným důkazem toho, že kariéra není téměř nikdy soukromou záležitostí jednotlivce. V dnešním světě je kladen důraz na individualitu, publikuje se jedna kniha o osobním rozvoji za druhou a téměř veškerá literatura a tvorba se soustředí výhradně na člověka jako samostatnou jednotku. Ale díky této knize můžeme lépe porozumět tomu, že práci a kariéru je třeba brát jako součást našich vztahů a závazků, protože se týká nejen nás, ale i našeho okolí, rodiny a partnerů.

Překlad: LexiPro

Foto: Welcome to the Jungle

Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.

  • Přidat mezi oblíbené
  • Sdílet na Twitteru
  • Sdílet na Facebooku
  • Sdílet na LinkedInu

Související obsah

Nejnovější články

Sledujte nás!

Dostávejte rady a informace o společnostech, které hledají zaměstnance, každý týden přímo do vašeho inboxu.

Odhlásit se můžete kdykoli, slibujeme, že vás nebudeme obtěžovat. Chcete-li se dozvědět více o našich zásadách ochrany údajů klikněte sem

A na našich sociálních sítích: