Japonsko: Země, kde je úspěch doslova otázkou života a smrti

  • November 30, 2019

„Našli ji doma. Telefon měla pořád v ruce,“ svěřila se matka Miwy Sadó novinářům z francouzsko-německé televizní stanice Arte v reportáži z roku 2018. Sadó, 31letá japonská novinářka, zemřela v roce 2013 na infarkt poté, co bez přestávky pracovala několik měsíců, někdy i více než 200 hodin přesčasů měsíčně. V roce 2017 její zaměstnavatel, japonská veřejnoprávní televize NHK, přiznal odpovědnost: příčinou její smrti bylo tzv. karóši 過労死, což lze doslovně přeložit jako „smrt z přepracování“. Tento termín zahrnuje infarkty, mozkové mrtvice a sebevraždy. Během fiskálního roku s koncem v březnu 2017 zemřelo na karóši 191 japonských občanů. Přestože o japonské společnosti koluje řada stereotypů, karóši je fenomén, který dělá starosti stále větší skupině lidí v Japonsku i ve světě. Jakou má ale příčinu? Proč si japonská společnost natolik cení práce? Je situace v Japonsku opravdu tak vážná, jak zprávy napovídají? Rozhodli jsme se na tento problém zaměřit hlouběji.

Práce jako zdroj osobního naplnění a oběť v zájmu společného blaha

Abychom pochopili důležitost role, kterou práce v dnešním Japonsku hraje, musíme se ohlédnout do pátého a šestého století našeho letopočtu, kdy se v japonské společnosti začala rozšiřovat učení buddhismu a šintó. V této době leží základy japonské kultury, kde kolektiv má přednost před jednotlivcem a cit pro detail je nezbytností. Je to také období příchodu konfucianismu z Číny. Toto nové hnutí vneslo do japonské kultury dvě základní hodnoty – humánnost a úctu k hierarchii, která je věnována hlavně starším a je stále patrná dodnes. Kromě těchto mísících se vlivů musíme taktéž zmínit jméno Suzuki Šósan (1579–1655), který hrál důležitou úlohu při formování japonské pracovní kultury. Tento samuraj, který se stal buddhistickým mnichem, dodal filozofii zenu nový rozměr: sebenaplnění může člověk dosáhnout pouze tím, že svůj život zasvětí své práci podobně, jako se člověk ponoří do zenové meditace. Prohlásil, že toto je jediná cesta, jak ze sebe dostat to nejlepší, a že práce je posvátnou misí, která přichází přímo od bohů – v souladu s polyteistickým pohledem na svět, který má šintó.

Namísto pouhého způsobu, jak vydělat peníze, se tak práce stala hlavním cílem lidského života.„V Japonsku se práce stala duchovní cestou, která může lidstvo dovést ke spáse,“ vysvětluje Ecuo Jonejama, profesor japonštiny a mezikulturní komunikace na Emlyon Business School ve Francii. „Kvalita práce odráží duchovní kvalitu člověka.“ Práce také jednotlivci umožňuje překonat jeho vlastní potřeby a zasvětit život službě společnému dobru. Ve srovnání s tím, co se s příchodem kapitalismu ve stejné době odehrávalo v Evropě, práce nebyla v Japonsku známkou osobního úspěchu, ale cestou k nalezení vnitřní rovnováhy. Nesmíme zapomenout na to, že rok 1868 byl počátkem éry Meidži – neboli industrializace a otevření Japonska okolnímu světu –, kdy se šintoismus stal státním náboženstvím a nebylo možné se mu nikde vyhnout.

„V Japonsku se práce stala duchovní cestou, která může lidstvo dovést ke spáse.“ – Ecuo Jonejama, profesor na Emlyon Business School

Toyotismus, produktivita a přesčasy

Přesuňme se do období po druhé světové válce, kdy bylo Japonsko zdevastováno dvěma atomovými bombami a okupováno Američany. Toto temné období však nemělo dlouhého trvání: země a její ekonomika se vzpamatovaly v rekordním čase. Díky tvrdé práci a nasazení, v kombinaci se systémem zeštíhlené výroby známým pod pojmem toyotismus, se japonský lid v očích světa předvedl v dobrém světle a stal se příkladem hodným následování. Tato transformace se později stala známou jako „japonský hospodářský zázrak“, jelikož se země v šedesátých letech vyšvihla na světově druhou největší ekonomiku.

Přestože tento dramatický růst japonské ekonomiky může být vysvětlen mnoha faktory – větší soukromé investice a množství práce, díky kterému mohly společnosti zaručit celoživotní zaměstnání –, ekonomové poukazují na to, že tento konkrétní model by šlo jen obtížně aplikovat jinde. „V Japonsku jsou odbory součástí firmy, se kterou jsou propojeny, zastupují pouze zaměstnance s plným úvazkem a na prvním místě brání zájmy této společnosti,“ tvrdí ekonomové Henry Houben a Marc Ingham ve své práci z roku 1995 s názvem „What System Will Replace Fordism?“ (Jaký systém přijde po fordismu?). Přesto jsou vedlejší účinky tohoto systému patrné: Satoši Kamata, který po pěti měsících strávených s pracovníky v japonských továrnách, ve své knize Japan in the Passing Lane: An Insider’s Account of Life in a Japanese Auto Factory popisuje živý obrázek nelidsky rychlé výroby a zaměstnanců, od kterých se očekává, že si pro dobro firmy sáhnou na dno svých sil.

„V Japonsku jsou odbory součástí firmy, se kterou jsou propojeny, zastupují pouze zaměstnance s plným úvazkem a na prvním místě brání zájmy této společnosti.“ – Henry Houben a Marc Ingham, ekonomové

Práce do noci: problém moderního světa

Posuňme se v minulosti o něco blíže, tentokrát do roku 2018: globalizace, digitální revoluce a finanční krize z roku 2008 měly všechny na zemi svůj dopad, ale na pracovním právu se nepodepsaly. Korporace již nejsou schopny zaručit celoživotní zaměstnání, kteréžto bylo svatým grálem japonského trhu práce. Pracovní pozici není dnes tak jednoduché získat a mladí zaměstnanci jsou schopni všeho, aby si tuto jistotu udrželi, v neposlední řadě proto, že povýšení probíhají na základě odpracovaných let. Z toho důvodu musí nováčci pracovat bezpočet hodin přesčasů, jelikož práce je na jednoho člověka jednoduše příliš. „Někdy z práce odcházím až v 11 večer, protože si nemůžu dovolit nechat rozdělané věci na další den,“ vysvětluje Eri (25), která pracuje v soukromé škole, jež nabízí kurzy angličtiny a programování pro děti. Dalším důvodem je ale i tzv. prezentismus – „Zůstávám v kanceláři i do deseti a zabíjím čas na Yahoo! News, jelikož je nemyslitelné, abych odešla dříve než můj šéf,“ říká Yuki, administrativní pracovnice.

Navíc jsou pracovní smlouvy často velmi neurčité, nejen co se týče požadované pracovní doby v týdnu – která by neměla překročit 40 hodin, i když jsou přesčasy povoleny –, ale i konkrétní náplně práce nových zaměstnanců. „Měla jsem mít na starosti firemní komunikaci,“ říká Eri, „ale, jelikož jsem byla jediným zaměstnancem se znalostí angličtiny, musela jsem navíc organizovat hodiny, vymýšlet a opravovat domácí úkoly a dokonce i hodiny vyučovat, když byla hlavní učitelka nepřítomná. Bylo to dost obtížné. Cítila jsem se z těchto nových úkolů nesvá a kvůli stresu jsem nakonec skončila se syndromem vyhoření.“

„Někdy z práce odcházím až v 11 večer, protože si nemůžu dovolit nechat rozdělané věci na další den.“ – Eri, zaměstnankyně v japonské škole

Náročný pracovní život

Tyto výpovědi jsou fascinující, když vezmeme v potaz, že Japonsko trpí znepokojivým nedostatkem pracovní síly, což jej i donutilo otevřít své hranice. Překvapivě však tento nedostatek zaměstnancům oproti zaměstnavatelům výhody nepřináší. Mimo to se od vás vedle přesčasů očekává spoustu dalších věcí, které mohou profesní život rychle proměnit v noční můru. Ty mohou zahrnovat opakované a v zásadě povinné drinky s kolegy po práci, aby člověk prokázal oddanost kolektivu a sounáležitost s takzvanou firemní „rodinou“. Dále jsou zde požadavky na splňování „daně z obezity“ a přísných pravidel týkajících se odívání a chování. Ženy musí nosit společenský oděv, muži oblek a kravatu. Jakékoliv stížnosti jsou vyloučené, stejně jako kritika kolegů a nadřízených. Tato pravidla jsou pro nedomorodé zaměstnance v Japonsku nepochopitelná; jsou však nevyřčená a povětšinou platí pouze pro Japonce. V této souvislosti Antoine, francouzský vědecký pracovník, který v Japonsku žil osm let, říká: „Cizinci mají více volnosti. Kupříkladu kdyby si některý z mých japonských kolegů oholil hlavu, vzbudilo by to pohoršení, ale v mém případě to takový problém není.“

„Cizinci mají více volnosti. Kupříkladu kdyby si některý z mých japonských kolegů oholil hlavu, vzbudilo by to pohoršení, ale v mém případě to takový problém není.“ – Antoine, francouzský vědecký pracovník v Japonsku

Tato úzkostlivá atmosféra může vést k velmi nepříjemným situacím, jelikož povzbuzuje šikanu na pracovišti. I když jejich stav nemusí vyústit až v karóši, mnoho japonských zaměstnanců v práci stále trpí. V roce 2015 se roztrhl pytel se stížnostmi týkajícími se šikany od nadřízených: Ministerstvo zdravotnictví identifikovalo více než 60 000 případů šikany. Nicméně ani toto ohromující číslo nám neukazuje celkový obrázek v zemi, kde stále funguje „kultura mlčení“. Když sečteme stres, únavu a šikanu na pracovišti, je hned pochopitelnější trend „hikikomori“, týkající se především dospívajících Japonců, kteří se stáhnou z okolního světa a zůstávají zavření ve svých pokojích. Neschopni vypořádat se s tlaky japonské společnosti, přeruší veškerý svůj kontakt s realitou a žijí ve virtuálním světě prostřednictvím svého počítače a internetu.

Jak jsou na tom japonské ženy?

Nedostatek pracovních sil skutečně může naznačovat, že ženy jsou ve firmách vítány. V roce 2013 předseda vlády Šinzó Abe okázale zahájil svůj program „womenomics“, včetně výstižného sloganu: „Pro společnost, kde mohou ženy vzkvétat.“ Cíl? Aby ženy do roku 2020 obsadily 30 % exekutivních pozic. Abe také přislíbil dalších 500 000 zařízení na hlídání dětí, aby tak podpořil pracující matky. Je to ambiciózní cíl, vezmeme-li v potaz, že rovnost pohlaví není ve firmách vyžadována, o politice nemluvě, a od mladých žen se očekává, že po svatbě ze své pozice odstoupí, stejně jako je to u těhotných žen.

Jak Ahiko, 35letá ředitelka start-upu, vysvětluje: „Od žen se očekává, že po svatbě odstoupí. Ale pokud nemají děti, mohou v práci pokračovat. Když otěhotní, musí být matkami v domácnosti, dokud dítěti není pět let. Ale samozřejmě to není dané zákonem. Je to spíše nevyřčené pravidlo.“ Stojí za zmínku, že v systému, kde jsou pro povýšení nejdůležitější odpracované roky, jsou matky ve své kariéře znatelně znevýhodněny. Ačkoliv některé ženy toto pravidlo ignorují a v práci pokračují, mohou za to zaplatit vysokou daň. Sayaka Osakabe je obětí matahara neboli šikany těhotných žen v práci, která má za cíl jejich rezignaci. Sayaka prodělala v důsledku této šikany nadřízených dva potraty. Založila Matahara Net, skupinu pro pomoc obětem šikany, a stojí za kampaní zaměřenou na právo žen a matek věnovat se zároveň práci i rodině. K tomu zde hrozí, jako jinde na světě, riziko sexuálního obtěžování: hnutí #MeToo zanechalo svou stopu i v Japonsku, zejména v souvislosti s rezignací náměstka ministra financí v dubnu 2018, která následovala po mediálním skandálu.

„Od žen se očekává, že po svatbě odstoupí. Ale pokud nemají děti, mohou v práci pokračovat. Když otěhotní, musí být matkami v domácnosti, dokud dítěti není pět let. Ale samozřejmě to není dané zákonem. Je to spíše nevyřčené pravidlo.“ – Ahiko, japonská podnikatelka

Pomalu se měnící svět

Ne vše je v zemi vycházejícího slunce tak černé. I když by stát i firmy měly pro zaměstnance udělat více, několik opatření již bylo přijato. Poslanci zřejmě preferují symbolické akce: poslední pátek v měsíci jsou zaměstnanci vybízeni k tomu, aby z práce odcházeli ve 3 odpoledne, a dále byl nedávno přijat zákon, který omezuje přesčasy na 100 hodin měsíčně. Tato opatření však nejsou až natolik efektivní, jelikož riziko karóši začíná narůstat od 80 hodin přesčasů měsíčně. Navíc společnosti někdy své zaměstnance vybízejí k tomu, aby zatajovali skutečné množství svých přesčasů, aby bylo vyhověno zákonu, a zaměstnanci si nahrazují hodiny za páteční nucené volno jindy.

Ale v rámci firem se začínají objevovat různé iniciativy. Antoine tvrdí, že jeho nadřízený nabízí univerzitním zaměstnancům asistenční program pro těhotné ženy a matky s malými dětmi. Některé společnosti také nacházejí kreativní řešení, jak pobízet zaměstnance, aby večer odcházeli domů, včetně vypnutí světel a celkově elektřiny a internetu po desáté hodině večerní. Tyto snahy přinášejí smíšené výsledky. Zaměstnanci si často přinesou vlastní router a svítilnu, aby mohli pokračovat v práci. Nejnovější experiment: jedna společnost nutí zaměstnance, kteří mají v měsíci nejvíce přesčasů, nosit purpurovou kápi – japonský ekvivalent klaunské čepice. V zemi, kde je stále velmi důležité, co si o vás myslí ostatní, je možná právě toto klíčem pro vnesení změn do japonské společnosti. Počkáme a uvidíme.

Přeložil: Jindřich Klimeš

Anouk Renouvel

Freelance @ Communication numérique

Tagy

  • Přidat k oblíbeným
  • Sdílet na Facebooku
  • Sdílet na Twitteru
  • Sdílet na LinkedInu

Související obsah

Nejnovější články

Sledujte nás!

Chcete se něco dozvědět? Všichni máme nějaké otázky týkající se kariéry. Nechte se každý týden inspirovat.

A na našich sociálních sítích: