Stručná historie počátků internetu

Dvanáctého března 2021 slaví World Wide Web svoje 32. narozeniny. Jeho vynálezcem je Tim Berners-Lee, jehož systém umožňoval internetovým stránkám odkazovat na jiné stránky v „síti“ místo systému centralizované hierarchie, čímž položil základní kámen dnešního internetu. Tato síť se během 90. let a prvních dvou dekád nového tisíciletí vyvíjela do podoby, kterou známe dnes. Internet jako takový však má své počátky dlouho předtím, než se vize Berners-Leeho stala v roce 1989 skutečností. Jeho kořeny můžeme hledat v roce 1958, kdy vědci z Bellových laboratoří přišli se svým modemem Bell 101.

„Modem“ nese název své funkce, tedy MOdulace a DEModulace digitálních informací do signálů, které mohou být přenášeny pomocí telefonního kabelu. V roce 1957 jako odpověď na vypuštění ruského satelitu Sputnik 1 americká vláda založila Agenturu pro pokročilé výzkumné projekty (Advanced Research Projects Agency/ARPA), která stála za zrodem moderního internetu. Účelem agentury ARPA bylo „investovat do klíčových a průlomových technologií pro posílení národní bezpečnosti“, přičemž v tomto úkolu pokračuje dodnes. Jen v roce 1972 přibylo v jejím názvu slůvko „Defense“ (DARPA). Investice ARPA se staly klíčovými pro výzkum a vývoj řady protokolů a systémů, které definovaly internet a jeho předchůdce, jako je Advanced Research Projects Agency Network (ARPANET).

Přepojování paketů a sdílení času

Po vytvoření prvních počítačových modemů v Bellových laboratořích se akademici v oblasti informatiky a výpočetní techniky zaměřili na vývoj systémů, které by tento nástroj dokázaly efektivně využívat. 24. července 1961 Massachusettský technologický institut (MIT) přijal disertační práci Leonarda Kleinrocka, která je považována za první odbornou práci na téma „přepojování paketů“. Tato myšlenka byla odklonem od metody „přepojování okruhů“, která byla ve své době v oblasti telekomunikací dominantní. Přepojování okruhů vyžaduje, aby dvě komunikující strany udržovaly spojení, tedy okruh, po celou dobu komunikace. To se zdálo vhodné v případě telefonních hovorů, kde téměř neustále někdo mluví. Pro počítačovou komunikaci, která probíhá nárazově v krátkých intervalech, to však bylo plýtváním. Rovněž to výrazně omezovalo množství stran, které spolu mohly komunikovat.

V ARPA si ředitel Information Processing Techniques Office J.C.R. Licklider začal všímat výzkumu týkajícího se přepojování paketů a přišel s termínem „intergalaktická síť“. Sám později přiznal, že šlo o „záměrně nadnesenou“ formulaci jeho cíle propojit vícero počítačů, za níž stála snaha upoutat pozornost nadějných výzkumných pracovníků. Licklider na tento okamžik vzpomíná: „Bylo to nejvíc, co jsme mohli udělat, abychom systémy pro sdílení času přivedli na světlo světa.“

Do konce 60. let bylo v oblasti přepojování paketů dosaženo následující: Donald Davies a jeho kolegové v britské Národní fyzikální laboratoři a Paul Baran z instituce RAND Corporation napsali na toto téma zásadní práce, které byly prezentovány na konferencích. ARPA navíc již v této době zadala zakázku přelomové studie vydané v listopadu 1966: Vstříc kooperativní síti počítačů se sdíleným časem, která popisuje, jak vědci úspěšně přenesli informace mezi počítačem TX-2 v MIT a počítačem AN/FSQ-32 ve společnosti System Development Corporation v kalifornské Santa Monice prostřednictvím Wide Area Network připojení. Přestože se nejednalo o síť na principu přepojování paketů, úspěšný přenos informací v digitální podobě byl předzvěstí toho, co mělo následovat.

Další oblíbené články pro: Pracující

Brainstorming je mrtev, ať žije brainwriting!

ARPANET

Po úspěšném experimentu přišla ARPA s projektem ARPANET, který měl propojit počítače na několika univerzitách. Zatímco byl budován ARPANET, vědci z Kalifornské univerzity v Los Angeles (UCLA) spolu s Vintem Cerfem vyvíjeli pro vznikající síť protokoly. V této době se Cerf setkal s Robertem Kahnem, elektrotechnikem v technologické společnosti BBN. To vedlo ke zrodu jejich klíčového partnerství, které stálo za vznikem protokolu, jenž dal internetu své jméno.

První dva uzly na UCLA a Stanfordově univerzitě spolu poprvé komunikovaly přes paketovou síť 29. října 1969, kdy, jak je známo, při přihlašování v přenosu „G“ v „LOGIN“ spadl systém. Druhý pokus o přihlášení však byl úspěšný.

Ke konci 60. a v průběhu 70. let se ARPANET rozrůstal. ARPA znatelně investovala do infrastruktury, aby zvýšila množství univerzit v síti. Do prosince 1969 byly přidány další dva komunikační uzly: Jeden na Utažské univerzitě a další na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře (UCSB). V dubnu 1971 bylo 23 připojených a do roku 1973 jich bylo 35. O čtyři roky později jich bylo 111 a do roku 1983 měl ARPANET na 4 000 připojených členů.

Mezitím začaly vznikat další podobné sítě v USA i v zahraničí. Tento princip se osvědčil a v zásadě byl problém propojení dvou či více počítačů na dálku do jedné sítě vyřešen. Jednotlivé sítě však od sebe dosud byly izolovány. Vědci nyní začali řešit, jak umožnit vzájemné propojení jednotlivých sítí.

Síť sítí: Na scénu přichází „Internet“

Pod záštitou ARPA byly do poloviny 70. let vybudovány tři následující počítačové sítě: ARPANET, Packet Radio Network (PRNET) a Atlantic Packet Satellite Network (SATNET). Vědci nyní museli přijít na to, jak je propojit. To Kahna a Cerfa vedlo k vydání práce Protokol pro propojení paketové sítě, kde popsali koncept Transmission Control Program (TCP), dnes známý spíše jako Transmission Control Protocol. Dvojice výzkumníků pokračovala ve své práci na propojení sítí a v roce 1978 představila Internet Protocol (IP) neboli návrh na sjednocení nesourodých sítí za ponechání určité míry autonomie každé z nich.

Po těchto pokrocích týkajících se TCP/IP přešla 1. ledna 1983 síť ARPANET na tuto sadu protokolů. Později téhož roku byl vynalezen distribuovaný systém Domain Name System (DNS). Částečně v návaznosti na přijetí protokolů TCP/IP se v polovině 80. let množství práce vykonávané na počítačových sítích stávalo nezvladatelným. V reakci na to byla v roce 1986 založena komise Engineering Task Force (IETF). IETF se se svým dokumentem Request for Comments (RFC) prakticky stala normalizačním orgánem pro internet a související protokoly, a je jím dodnes. V roce 1987 byla vydána první neodborná kniha na téma internetu Hitchhikers Guide to the Internet, která jasně dokazovala, že internet se z vojenského výzkumného projektu stal veřejným fenoménem.

Jak se „síť sítí“ v průběhu 80. let rozrůstala, nabývala na důležitosti práce na automatickém směrování. Ruční směrování na všech propojených systémech začínalo pozbývat smyslu. Proto v této době vzniklo několik důležitých algoritmů, které používáme dodnes. Gateway-to-Gateway Protocol (GGP), který směroval provoz mezi sítěmi (nikoli v rámci jedné sítě), byl vynalezen v roce 1987 a připravil cestu pro Border Gateway Protocol (BGP), který k těmto účelům slouží dnes. Open Shortest Path First (OSPF) – protokol, který umožňuje autonomní směrování paketů IP adres skrze uzly v rámci jedné sítě, byl představen v roce 1989. V roce 1990 byl dále v rámci RFC standardizován protokol intermediate-system to intermediate-system (IS-IS) Radii Perlmanové, který slouží stejnému účelu jako OSPF.

Ve stejném roce, kdy se objevil OSPF, Berners-Lee vynalezl World Wide Web, jenž předznamenal éru internetového podnikání, války mezi prohlížeči a moderní internet v podobě, jak ho známe dnes.

Přeložil Jindřich Klimeš

Foto: Welcome to the Jungle

Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.

Software engineer, writer, and educator on a mission to watch the world learn

  • Přidat mezi oblíbené
  • Sdílet na Twitteru
  • Sdílet na Facebooku
  • Sdílet na LinkedInu

Související obsah

Nejnovější články

Sledujte nás!

Dostávejte rady a informace o společnostech, které hledají zaměstnance, každý týden přímo do vašeho inboxu.

Odhlásit se můžete kdykoli, slibujeme, že vás nebudeme obtěžovat. Chcete-li se dozvědět více o našich zásadách ochrany údajů klikněte sem

A na našich sociálních sítích: