Proč potřebujeme (konečně) delegovat emoční práci

Přestože už máme rok 2024, společnost se stále potýká s paličatou genderovou nerovností ve výši platu, která vrhá stín na dosavadní pokroky žen na pracovišti. Za posledních 20 let se rozdíl ve výdělcích mužů a žen nijak výrazně nezměnil. Ekonomové zintenzivnili snahy o vysvětlení, proč tomu tak je, a zjišťují, že kámen úrazu je nesouměrná distribuce práce, a to jak na pracovišti, tak doma.

Éra jako dělaná pro profesionální organizátory. Nejen proto, že domácí práce ukrajují z času, které by ženy mohly strávit prací, ale taky proto, že princip vedení domácnosti se zas tolik neliší od vedení firmy.

Jedna taková odbornice je Regina Larková, autorka knihy s názvem Emotional Labor: Why A Woman’s Work is Never Done and What To Do About It. Je zároveň zakladatelkou odborné agentury na organizaci a produktivitu A Clear Path a často mluví a píše o tématech jako ženy na pracovišti, emoční práce, time management, chorobné hromadění věcí nebo ADHD. V rozhovoru pro Welcome to the Jungle nám ukáže, jak rozeznat neplacenou práci, proč z velké části padá na ženy a jak tenhle začarovaný kruh prolomit.

Můžete mi nastínit vaši profesní kariéru? Proč se z vás stala odbornice na organizaci a produktivitu?

Dokončila jsem doktorát v oboru Ženská historie na Jihokarolínské univerzitě a poté jsem 25 let působila jako odborná asistentka v oboru historie a ženských studií na státní vysoké škole. Dále jsem sedm let na Kalifornské univerzitě (UCLA) řídila program humanitních věd, společenských věd a jazyků na UCLA Extension. Mohla to být dobrá pozice, ale osobně ani profesně mi neseděla. Upřímně to bylo částečně i kvůli platu.

V červnu 2008 jsem se vydala do Jeruzaléma navštívit svoji velmi dobrou kamarádku. Jednoho dne jsem za ní přišla a řekla: „Dneska nechci chodit po památkách. Můžu ti místo toho udělat pořádek v kuchyni?“ Myslím, že se jí to dotklo, ale vysvětlila jsem jí: „Tvoje dcery mají přes třicet a ty máš v kredenci pořád jejich dětské hrnečky. Dej mi šanci a budeš zírat.“ Organizování věcí mi vždycky šlo, tak jsem se do toho pustila, a výsledkem byla perfektně uspořádaná kuchyň. Vrátila jsem se do kanceláře na UCLA a čekala na mě špatná zpráva. Zrušili naše oddělení i moji pozici a o dva týdny později jsem byla bez práce. Zásah shůry za mě udělal to, k čemu jsem se tak dlouho nemohla dokopat. Své spolubydlící jsem doma řekla, že dokud nenarazím na něco lepšího, bude ze mě profesionální organizátorka.

Podnikání se rozjelo během několika týdnů. Založila jsem agenturu A Clear Path, ale trošku jsem v tom tápala a nevěděla, kde začít. Posledních 23 let jsem strávila na akademické půdě a sbírala tituly. V prvním roce v roli profesionální organizátorky jsem byla postavena před několik AHA momentů.
V prvé řadě mě kontaktovali lidé, kteří měli doma spoustu nepořádku. Jedna žena měla hromadu věcí po své mamince a po pár minutách našeho sezení zvedla úplně obyčejný předmět a zeptala se mě: „Můžu tohle vyhodit?“. Bylo to vyšívané pouzdro na brýle. Strašně mě udivilo, že se ptá zrovna mě. Vždyť jsme se vůbec neznaly. A to pouzdro patřilo její mámě. Ale nakonec jsem řekla: „Klidně ho vyhoďte.“ Zaujala mě ale její potřeba, aby jí to někdo odsouhlasil.

Chtěla jsem se dozvědět víc, a tak jsem absolvovala spoustu kurzů nabízených organizací Institute for Challenging Disorganization, kde se potkávají odborníci na duševní zdraví s profesionálními organizátory. Prošla jsem řadou školení, která mi vysvětlila, jak mozek zpracovává nepořádek a náš vztah k času a vlastním emocím. Odnesla jsem si z toho zásadní poznatek – organizace věcí a pořádek doma po našem mozku vyžadují zapojit tu část, která je spojovaná s exekutivními funkcemi. Ty nám umožňují plánovat, zpracovávat informace a stanovovat priority. Jsme díky nim produktivní a umíme nakládat s časem. Od mých drahých bordelářů často slýchávám: „Nemám vůbec čas. Nic nestíhám. Nikdy nechodím včas.“ Chybí jim dovednosti spojené s plánováním času, a proto žijí v nepořádku. Samozřejmě, velké životní změny (jako manželství, smrt blízkého, narození dítěte, rozvod, rakovina nebo covid) nás můžou vykolejit a narušit naše exekutivní funkce, ať už je máme vyvinuté sebelépe. Každý se může ocitnout mimo provoz, pokud se musí vypořádat s tak zásadní událostí. Někdo s vysoce vyvinutými exekutivními funkcemi jako já se z toho otřepe a rychle se vrátí do normálu. Ale lidé s ADHD, depresí nebo úzkostmi už to tak lehké nemají, jelikož tyhle poruchy ovlivňují právě tu část mozku, která exekutivní funkce ovládá.

Navíc jsem si všimla, že moje organizační služby vyhledávaly téměř výhradně ženy. Stěžovaly si mi, že jejich přeplněné a zaneřáděné domovy v nich vyvolávají pocity studu, úzkosti, frustrace, přetížení a deprese. Začala na ně doléhat tíha vedení chodu domácnosti. Jednou za mnou přišla klientka s brekem, že už neví, co si s tím nepořádkem počít. Nutno podotknout, že má doma manžela a dvě dospívající děti. A jak jsme tam tak seděly, zeptala jsem se: „Proč máte pocit, že se o všechno musíte postarat vy?“ A ona na to: „Vždyť je to ženská práce.“

A já jí vysvětlila: „Tak to není. Je to prostě práce. Není nijak genderově zabarvená.“ Vzpomínám si, že jsem na ni vytáhla základy historie žen a že nás ovlivňuje společenský mýtus, že ženám jdou domácí práce lépe než mužům. Nakonec jsem řekla: „Sylvie, to, že máš vagínu, neznamená, že ses k takové práci narodila.“ Přísahám, že jsem viděla, jak se jí po tváři rozlil pocit úlevy.

Mluvily jsme spolu o tom, jak přimět ostatní členy rodiny, aby uznali, co všechno doma dělá, a aby se s ní o domácí práce podělili. Postupně mi docházelo, že to bývají spíše ženy, které na svých bedrech nesou břímě chodu domácnosti. Když mají doma nepořádek, mají pocit, že selhaly a že nejsou schopné správně zapojit exekutivně-funkční dovednosti. Točí se v kruhu a myslí si, že jsou na to samy. Tohle je pro mě nepřijatelné. Vždyť je to jen práce jako každá jiná. Neměli bychom ji připisovat žádný gender. Kromě samotného porodu a kojení se může role pečovatele o domácnost chopit kdokoli.

Často zmiňujete neviditelnou a emoční práci jako něco navíc, co se od žen očekává. Můžete tyhle koncepty přiblížit a ukázat nám, jak se projevují na pracovišti?

„Emoční práce“ je termín, který poprvé použila socioložka Arlie Hochschildová ve své knize z 80. let The Managed Heart. Vyzpovídala obsluhující v restauraci nebo letový personál, kteří ji dovedli k myšlence, že jde o práci navíc, která má zajistit pohodlí a spokojenost jejich klientů nebo zákazníků. Chování takového personálu má odpovídat očekávání ze strany zákazníka. Dnes se bavíme o tzv. emočních aspektech spolubydlení nebo spolupráce na pracovišti.

Emoční práce na pracovišti například spočívá v tom, že necháte kolovat k podpisu písemnou kondolenci pro kolegu, kterému zemřel otec. Je to něco, co se v danou chvíli sluší udělat. Na emočním aspektu takové činnosti není v zásadě nic špatného. Problém přichází s tím, když jsou ženy ty jediné, které taková věc napadne. Takzvaná „ženská práce“ už tím pádem není jen ta fyzická v domácnosti – praní, nákup potravin, vysávání, jinými slovy něco viditelného a hmatatelného –, ale rozhodli jsme se na ženy hodit i tu neviditelnou část emoční práce, tj. mentální zátěž.

Viděli jste někdy statistiky, kolik lidí by bylo zapotřebí, kdyby se každá žena v domácnosti vykašlala na svoje povinnosti?

Myslím, že to udělaly Islanďanky v 70. letech.

A znovu si to zopakovaly před dvěma týdny. Stávky se účastnila dokonce islandská premiérka. Organizace Oxfam odhaduje, že pokud by neplacená pečovatelská práce byla globálně zaplacena minimální mzdou, přispěla by do ekonomiky 108 biliony dolarů ročně, tedy částkou třikrát tak větší než mezinárodní technologický průmysl.

Různé emoční úkoly a nekonečné seznamy drobných domácích prací. Je přece těžké to všechno udržet v hlavě. Jak pomáháte párům nebo firmám uznat, kdo tuhle práci navíc odvádí?

Začnu doma. Věc se má tak, že pokud se pár dostane ke mně a chce pomoct identifikovat množství emoční práce, která je v domácnosti odváděna, je velmi pravděpodobné, že v téhle otázce nejsou na stejné vlně. Opakuji, že jsem profesionální organizátorka. Nejsem lékařka, terapeutka ani koučka. Když by ale partneři měli rozebírat rozdělení domácích prací s terapeutem nebo vztahovým koučem, chtěla bych, aby posadili každého zvlášť do místnosti a nechali je sepsat všechno, co si oni myslí, že v domácnosti dělají. Prostě si nebrat servítky a udělat si seznam, aniž bychom soudili, kritizovali nebo ukazovali prstem. Pokud jste to vy, kdo každý rok otírá prach ze stínítek stropních světel, připište to na seznam. Pokud domlouváte schůzky a opraváře, zapište to. No a pak už zbývá jen seznamy porovnat. Nejspíš zjistíte, že jeden seznam bude mnohem delší než ten druhý. Projděte si položku po položce a zkuste najít společné řešení. Jak si práci rozdělíte? Na co se vykašlete úplně? A není na čase uchýlit se k radikálnímu delegování?

A totéž platí i pro firmy: udělejte si seznam. Pokud mezi zaměstnanci slyšíte stížnosti, že někdo toho má moc a neví, kam dřív skočit, personální oddělení nebo ředitel společnosti by měli takové projevy nespokojenosti vyslyšet. Máte třeba zaměstnankyni, která by raději pracovala v hybridním režimu. Zjistěte si víc o její konkrétní situaci. Musí se sama starat o celý chod domácnosti? Pracovala efektivně během covidu? Zaměstnavatel a zaměstnanec spolu musí taková témata probrat otevřeně a upřímně. Někdy totiž zaměstnanci mlčí, zatnou zuby a bez řečí dělají to, co se od nich očekává nad rámec jejich pracovní náplně. Musí se ozvat a zaměstnavatel musí být ochoten je vyslechnout a podniknout potřebné kroky.

Co přesně si máme představit pod pojmem „radikální delegování?“

Nejprve začnu u toho, co je „delegování“. Je to postoupení úkolu někomu, kdo se na danou práci nejlépe hodí. Radikální delegování je ale postoupení úkolu někomu, kdo práci odvede bez ohledu na to, jestli ji zvládne nejlépe. Prostě to nějak udělá. S termínem přišla Judith Kolbergová, se kterou jsem spolupracovala na knize o emoční práci.

Nejtěžší na radikální delegaci je, že člověk musí slevit ze svých nároků. Místo aby práci někdo udělal na jedničku, musí se spokojit s dostatečnou. Neexistuje jen jeden správný způsob, jak naplnit myčku. Je vysoce pravděpodobné, že nikdo neumře kvůli tomu, že na talíři zůstanou zbytky jídla, které se v myčce nepodařilo odstranit. Pokud se skutečně chceme zbavit nevděčné pracovní zátěže, musíme se smířit s tím, že úkoly budou hotové, ale nebudou perfektní.

Většinu domácích prací mají na krku ženy a asi jim i jdou lépe, jelikož byly vychovány tak, aby si neviditelné práce všímaly. Od útlého věku pozorují svoje maminky, které celou rodinu objednávají k doktorovi, a na co všechno musejí myslet, než vůbec zvednou telefon a domluví datum návštěvy (Zvládnu ten den odejít z práce dřív? Stihnu vyzvednout děti ze školy?). Jsou vychovávány k tomu, aby přemýšlely dopředu a předvídaly, co přijde. A když si v pozdějším věku najdou partnera, tak už mají tohle všechno naučené. Sice jsou v těchto věcech zkušenější, ale je to stěží spravedlivé.

Často mluvíte o tzv. „životním cyklu emoční práce.“ Můžete vysvětlit, o co jde?

S Judith Kolbergovou jsme si sepsaly seznam momentů, na které narazíte v průběhu životního cyklu rodiny. Začaly jsme s randěním: Kdo je zodpovědný za antikoncepci? Kdo má na starost plánování svatby? Kdo vymýšlí plány na svátky a oslavy? Kdo se stará o dítě, když se jeho matka vrátí do práce? Kdo si hlídá data zápisů do školek a škol a kdo dohlíží na případné chůvy? Když se bavíme o páru po čtyřicítce, jehož rodiče začínají stárnout a vyžadují péči, kdo se jí zhostí? Stará se každý o vlastní rodiče, nebo se o tyhle povinnosti podělí?

Je třeba si výhledově ujasnit, kdo bude mít co na starosti, a dopředu delegovat. Většina lidí takové věci řeší za pochodu, až na ně dojde. Pokud žijete v domácnosti, kde manželka přebírá odpovědnost za všechny tyhle nečekané závazky, pak je nasnadě radikálně delegovat a dopředu ten stereotypický vzorec narušit. Léto přijde tak jako tak a prázdniny se samy nenaplánují. Než aby si maminka v květnu na poslední chvíli uvědomila, že je potřeba děti přihlásit na tábor, řešte věci s předstihem. Dopředu si stanovte, kdo děti na tábor přihlásí, a dotyčný to udělá v březnu.

Většina z těchto rad je určena pro ženy. Nedávno jsem ale mluvila s homosexuálním párem, který zažívá totožné hádky. Jeden z manželů je frustrovaný, protože mu přijde, že je na chod domácnosti úplně sám, zatímco druhý má pocit, že dělá, co může, vzhledem k velmi vysilující práci a slabším predispozicím na domácí práce. Myslíte si, že problém zároveň spočívá v tom, že osoba se silnějšími exekutivními funkcemi se musí postarat o osobu, která je v tomto ohledu hůře vybavena?

Podle mě panuje obecné přesvědčení, že osoba s lépe vyvinutými exekutivními funkcemi se má postarat o svého partnera. V mnoha domácnostech pak dochází k tomu, že tato zkušenější osoba automaticky přebírá vedení. Jednou jim ale docvakne: „Počkat, proč tohle všechno dělám já?“ Než aby otevírali diskuzi na téma, kdo je v čem lepší, já doporučuji vyzkoušet techniku radikálního delegování. Ta je spravedlivější pro všechny.

Překlad: Eva Mazalová
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.