Ekonomika vášně: Budoucnost práce, nebo výsada bohatých?

21. 12. 2022 7 min.

Ekonomika vášně: Budoucnost práce, nebo výsada bohatých?
autor
Naiara Reig

Editorial Coordinator Europe @ Welcome to the Jungle

Jsou lidé, pro které je práce životní vášní. Proti nim stojí lidé, pro které je práce... prostě jen práce. Posledních pár let se ale počty obou táborů začínají měnit, protože především mladší generace zpochybňují zažitou představu, že osobní spokojenost a pracovní život spolu prakticky nesouvisí. Jinak řečeno, dneska už se nehledá „jakákoli práce“, hledá se něco, co bude člověka naplňovat, co ho bude bavit, co bude dávat smysl.

Nástup ekonomiky vášně s sebou přináší nové a naléhavé otázky: Může být práce vášní opravdu úplně pro všechny? Je v současném ekonomickém ovzduší, které (navzdory překotnému technologickému vývoji) stále lpí na ideologiích 20. století, prostor pro smysluplnost? Ale hlavně, stojí hledání profesní vášně vůbec za to?

Daniel Markovits, který vyučuje práva na právnické fakultě Yaleovy univerzity a je autorem knihy The Meritocracy Trap: How America’s Foundational Myth Feeds Inequality, Dismantles the Middle Class, and Devours the Elite (V pasti meritokracie: Jak mýtus, který je podstatou USA, podporuje nerovnost, narušuje střední třídu a pohlcuje elity), argumentuje, že vášeň pro práci není dostupná všem, protože ti méně privilegovaní se musejí soustředit nejdřív na vlastní přežití, než začnou přemýšlet o nějaké seberealizaci. Co je kontroverznější, Markovits tvrdí, že práce/vášeň není dostupná ani lidem z vyšší třídy, protože ti jsou „nuceni“ hledat si práci podle její prestiže, aby si zachovali společenské postavení a mohli zajistit nadstandardní vzdělání dalším generacím.

Názor Daniela Markovitse ale ne všichni sdílejí: Novinář Adam Davidson ve své knize The Passion Economy: The New Rules for Thriving in the Twenty-First Century (Ekonomika vášně: Nová pravidla pro seberealizaci v 21. století) vítá novou éru ekonomiky, v níž může podle něj prakticky každý dosáhnout finančního zajištění díky následování osobních hodnot a zálib. K rozhovoru jsme si proto pozvali oba autory, abychom zjistili, zda je vášeň skutečně alfou a omegou moderní ekonomiky.

Práce jako vášeň: Generační problém?

Markovits předpovídá pracovnímu trhu pochmurnou budoucnost. „Na prestižních pozicích se pracovní doba prodlužuje dál a dál, na podřadnějších pozicích jste pod čím dál větším dohledem, vzrůstá manipulace a klesají odměny,“ říká. Pracovní místa jsou čím dál horší, postrádají smysl a odrazují zaměstnance.“

V tomto ohledu se oba autoři shodují, že hledání pracovní vášně je generační záležitost: „Dokola posloucháme, jak se mladí lidé snaží najít smysl v tom, co dělají,“ říká Davidson. „Chtějí dělat pro firmy, které obdivují, a práci, která je baví, což je podle mě super.“ Poukazuje na to, že dnešní mladí lidé na trhu práce se nechtějí podřizovat pravidlům nastaveným předchozí generací. Od jejich rodičů se totiž očekávalo, že zůstanou v „mizerné“ práci desítky let z pocitu povinnosti. „Lidé na ně (mladou generaci) nadávají a říkají, jak jsou rozmazlení,“ podotýká Davidson. „Ať s tím jdou do háje. To my jsme to podělali.“

Další, na čem se oba odborníci shodují, je fakt, že pandemie mnohé věci urychlila. Postoj k práci, který se dřív připisoval jen mladým, se rozšířil mezi další skupiny obyvatelstva. „Koronavirus tyhle tendence sice nespustil, ale rozhodně je o mnoho let urychlil,“ vysvětluje Davidson. „Projevuje se to třeba tak, že práce je teď vnímaná jako součást života, ale ne ta nejdůležitější. Jak společnost bohatne, lidé si mohou dovolit být vybíravější ohledně toho, jak si představují svůj život. Já neberu ekonomiku vášně jako způsob maximalizace zisků. Je to způsob maximalizace celkové životní spokojenosti.“

Proč to řešíme tady a teď?

Honba za prací/vášní vychází ze společenských a ekonomických změn, které probíhají od počátku 20. století. S narůstající prosperitou se zvyšovala i svoboda obyvatel činit individuální rozhodnutí. „V podstatě platí, že čím větší jsou přebytky, tím méně času musíte trávit zajišťováním základní výživy, a tak máte víc možností,“ říká Davidson. „Během posledních dvou století proto stabilně přibývá lidí, kteří si mohou dovolit se zamyslet nad otázkou ‚co chci vlastně dělat‘ a ‚jak to chci dělat‘.“ Jako příklad uvádí Davidson práci v klasickém korporátu v New Yorku 50. let (nebo tradiční práci v průmyslovém závodě kdekoli jinde): „Pro zajištění dlouhodobé stability jste obětovali velkou část krátkodobých potěšení.“

Ale dnes, jak Davidson připomíná, je situace na pracovním trhu daleko ošemetnější a finanční jistoty nejsou vždycky zaručeny – nezáleží na tom, jak tvrdě dřete. „Mít zaměstnání už neznamená tolik jistoty a zajištění jako dřív – pravidla hry se změnila v neprospěch zaměstnanců. A ti se teď mohou zamyslet nad tím, čeho všeho se vzdávají, když pro ně práce není vášní, a za co vlastně?

Co ale v tomto kontextu znamená „vášeň“? Podle Markovitse to není žádný nově objevený konstrukt, ale společností postupně utvářené přesvědčení. „Aby byla dnes práce vaší vášní, znamená to, že si sami zvolíte, co budete dělat, podle toho, co je podle vás důležité,“ říká. „Ale zamyslete se nad tím, jak dnes uvažujeme třeba o manželství. Před 300 lety si nikdo partnera nevybíral sám, svatby byly domluvené. To ovšem neznamená, že měli lidé manželství nutně bez vášně a oddanosti.“ Markovits dále vysvětluje, že dnes si spojujeme vášeň se svobodou volby a to zasahuje i do našeho pracovního života.

Poukazuje nicméně také na potenciální rizika hledání vášně v práci, protože to otevírá dveře vykořisťování. „Svým způsobem se vášeň stává výhodou, kterou zaměstnanec disponuje, a proto ji mohou zaměstnavatelé využívat: vyvolávají výčitky u těch, kdo ji nemají, a přiživují ji u těch, kdo ano.“ Podle Markovitse řešení spočívá v tom, že pracovníci i zaměstnavatelé přijmou odpovědnost za postoj, který k práci mají. „Není-li pro zaměstnance práce vášní, ale berou ji jen jako užitečný nástroj pro uživení, pak by měli za tento postoj přijmout odpovědnost, aniž by jim to někdo vyčítal. Pokud pro ně práce vášní je, pak by měli mít možnost se té vášni oddat bez strachu z vykořisťování.“

Může si vášeň dovolit každý?

Markovits říká: „Neměli bychom se cíleně snažit najít v práci svou vášeň. Měli bychom se ptát na otázku: Jakou práci by stálo za to dělat?“ Ale co když nejste v tak pohodlné pozici, abyste si tuhle otázku mohli dovolit položit? „Třeba si myslíte, že by něco stálo za to dělat, ale plat za to není tak vysoký, aby to pokrylo jídlo a bydlení. V takovém případě jdete dělat jinam, kde vyděláte dost,“ říká. Z toho vyplývá, že některé profese mohou být skutečně dostupné jen privilegovaným skupinám obyvatel. Ale Markovits dodává, že „nic není černobílé, takže to není tak, že mají šanci jen děti bohatých rodičů. Ale mají obrovskou výhodu. S bohatými rodiči nepotřebujete mít tak velký talent.“

Davidson připouští, že práce/vášeň „rozhodně není možnost, kterou mají všichni“. Ale také říká, že je to „možnost, kterou má daleko víc lidí, než kolik se nakonec rozhodne ji využít“. Nepovažuje ji za privilegium pro několik vyvolených. Říká: „Na světě jsou tři skupiny lidí: Lidé, kteří práci/vášeň mají, lidé, kteří by ji mohli mít, ale nemají, a pak lidé, kteří ji mít nemohou.“

Největší potenciál pro zlepšení vidí Davidson v druhé skupině. „Máme tu hodně vzdělaných lidí s vysokou školou, co se ale stále pohybují ve zkostnatělém systému minulé generace a nepřevzali otěže své kariéry, a pak také skupinu lidí, kteří jsou ze společensko-ekonomického hlediska o kus za nimi.“ Ti mají podle Davidsona stále šanci najít své místo v ekonomice vášně, pokud využijí svých jedinečných talentů. „Ačkoliv si pravděpodobně nepřijdou na žádné závratné peníze,“ dodává. U těchto lidí je velká šance, že v sobě najdou nějakou jedinečnou schopnost, kterou když využijí, najdou si práci, která bude současně i vášní.“

Podle Davidsona „by bylo fajn, kdyby existovala nějaká jednodušší cesta, jak zajistit bezpečný příjem pro daleko víc lidí. Ale myslím si, že je vždycky lepší nabídnout něco jedinečného než něco standardního. Proč by každý z nás nemohl být jedinečný?“

Na druhou stranu Markovits pochybuje o tom, že je skutečně nutné rozvíjet nějaké jedinečné schopnosti, aby člověk v této nové ekonomice dosáhl spokojenosti: „Chceme přece ekonomiku, trh pracovních příležitostí a společnost, v nichž bude prosperovat obyčejný člověk, kde bude možné dělat smysluplnou práci a dosáhnout finanční stability,“ říká. „Navíc existuje celá řada schopností, které sice nejsou jedinečné, ale jsou velmi cenné. Jsem dobrý učitel práva, to je cenná dovednost, ale není nijak jedinečná. A neměl bych se snažit, aby ze mě byl jedinečný učitel práva, ale abych byl dobrý učitel práva.“

Je vášeň výsadou elit?

Ve své knize The Passion Economy Davidson uvádí, že v minulosti si lidé spojovali lásku k práci s finanční nestabilitou. Ale podle něj je v dnešní ekonomice právě následování vášně na pracovním poli klíčem k finančnímu blahobytu.

Ale žijí-li mezi námi lidé, kteří si skutečně nemohou dovolit hledat práci/vášeň a jejichž největší záliby jsou na míle vzdálené pracovnímu životu, měla by společnost dál vyzdvihovat vášeň k práci jako nějaký symbol profesní dokonalosti?

Davidson tvrdí, že s ohledem na vývoj ekonomiky a budoucnost práce už vlastně není jiná možnost. „Před sto padesáti lety jen velmi málo lidí považovalo vzdělání za něco důležitého. Ale od té doby se změnila ekonomika a začalo být zřejmé, že vzdělání bude čím dál důležitější,“ říká. Podobně je to podle mě i s vášní: Dřív tolik nezáleželo na tom, jestli děláte svou vášeň, ale dnes na tom záleží, takže by na tom měl každý zapracovat. Myslím, že v budoucnu o tom budeme umět mluvit nahlas a budeme o tom přemýšlet jinak.“

Dodává, že „čím lépe se vám podaří určit, co jedinečného nabízíte – a v knize popisuji, že to nemusí být snadné –, tím větší bude vaše šance na úspěch“. Ekonomika 20. století požadovala po pracovnících, aby se zodpovídali požadavkům společnosti – tímto způsobem se většinou dosáhlo úspěchu. Ale dnes, jak říká Davidson, dnes opravdu musíte nejdřív zjistit, v čem jste skutečně dobří. „A klidně se může stát, že budete dělat něco, v čem jste dobří, ale nebude to vaše vášeň,“ říká Davidson. „Jen si myslím, že je daleko snazší probudit v sobě vášeň, když propojíte to, co dokážete dělat jedinečným způsobem, s lidmi, kteří to dokážou ocenit.“

Jinými slovy, najít své unikátní schopnosti a vášně – a následně z nich těžit – nemusí být lehký úkol, ale dlouhodobě se vám vyplatí. „V USA platí, že kdo je bílý, bohatý a asi i muž, ten to má snazší. Ale stejně si myslím, že práci/vášeň může najít mnoho z těch, kdo tyto výhody nemají a disponují jen správnou kombinací vzdělání a dovedností,“ říká. „Obecně si myslím, že hledat si práci v souladu s filozofií ekonomiky vášně přináší větší riziko z krátkodobého hlediska, ale z toho dlouhodobého je to méně riskantní. Protože jakmile přijdete na to, co je vaše profesní vášeň, můžete všechny problémy zvládat s větším přehledem, ekonomické otřesy lépe ustojíte.“

Vážně je potřeba, aby pro nás byla práce vášní?

„Samotná pracovní pozice ve vás nemusí vzbuzovat vášeň,“ upozorňuje Davidson. „Vášní pro vás mohou být i dovednosti a schopnosti, které vy té práci přinášíte.“ Uvádí příklad ženy, co pracovala jako uklízečka. „Tu práci jako takovou nesnášela. Ale byla to imigrantka a stala se jakousi mentorkou pro mnoho dalších žen, které přišly z ciziny a živily se stejně. To pro ni mělo opravdu velký význam. Je to důkaz, že i když jsou vaše možnosti omezené, můžete v práci najít smysl.“

Markovits souhlasí s tím, že dobře odvedená práce přináší uspokojení: „Když se řekne ‚práce jako vášeň‘, člověku se hned vybaví velmi omezený okruh věcí, kterými se člověk, pravděpodobně bohatý, může živit. Ale abyste dělali práci, na které vám bude záležet, která vám bude dávat smysl a kterou se budete snažit dělat pořádně, protože budete sami chtít… Na to nemusíte mít žádná zvláštní privilegia.“

Davidson ale varuje, že pocit „dobře odvedené práce“ může sloužit i k manipulaci: „Protože proč bychom se měli snažit vytvářet lepší pracovní místa a podmínky pracovníků, když už cítí uspokojení z dobře odvedené práce?“ Spokojenost v práci vzniká na základě důvěry k zaměstnavateli, pocitu sounáležitosti a autonomie. Davidson si myslí, že by bylo dobré, kdyby lidé mohli těžit nejen z výsledků své práce, ale také z uznání, které jim tyto výsledky přinášejí – ale k tomu je potřeba mít dobré pracovní podmínky. „V dnešní době se může čím dál více lidí rozhodnout, že chtějí ve své práci nacházet vášeň. Ještě to sice není ideální, protože na to nedosáhne každý, ale je to dobrý začátek.“

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu a začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.

Probíraná témata
Hledáte svou další pracovní příležitost?

Více než 200 000 kandidátů našlo práci s Welcome to the Jungle

Prozkoumat pracovní místa
Ups
V daném jazyce není obsah k dispozici
Ups
V daném jazyce není obsah k dispozici
Ups
V daném jazyce není obsah k dispozici
Ups
V daném jazyce není obsah k dispozici