„Dostaneš přidáno, ale nikomu to neříkej.“ Jak reagovat na tajnosti a mlžení?

„V momentě, kdy po mně nadřízený chtěl, aby obsah našeho rozhovoru zůstal striktně mezi námi, začal jsem tušit nějakou levárnu,“ vzpomíná hořce Štěpán. Před čtyřmi lety, krátce po nástupu do jistého truhlářství, dostal tento řemeslník nabídku zvýšení platu. Zní to jako důvod k oslavě? Ne tak docela, protože spolu s tou dobrou zprávou byla Štěpánovi sdělena i podmínka, že to musí zůstat „přísně tajné“. V překladu: Štěpán tyto informace nesmí sdílet s kolegy. Není to úplně „košer“ požadavek. Zanechává pachuť na jazyku a je znamením špatného managementu, navíc v rozporu s moderní tendencí platové transparentnosti. Utajené zvyšování platu. O co přesně jde?

„A pak mě přinutili přísahat, že nikomu nic neřeknu, jako kdybych byla malé děcko“

Naďa si zpětně myslí, že „měla čekat, že se něco takového stane“. Několik měsíců neúspěšně hledala práci v oblasti komunikace. Pak to konečně přišlo! Dostala nabídku. První vada na kráse: Navrhovaný plat byl nižší než zákonná minimální mzda. „Během podepisování smlouvy mi nadřízený oznámil, že ‚už teď‘ ve mně vidí velký potenciál, a tak mi spontánně hned zvedne plat – bylo to akorát o tolik, abych se dostala přes minimální práh.“ Ach, jaká štědrost. Doprovázená ovšem spikleneckým zamrkáním, aby se o této „malé laskavosti“ nedozvěděl nikdo další: „Jenom mezi námi, rozumíme si?“ Naďa upřímně řečeno nebyla v pozici, kdy by si mohla dovolit odmítnout, a tak navzdory špatnému svědomí, protože zaměstnavatel nemá právo vyžadovat utajení platových podmínek, pokud to není smluvně ošetřeno, držela pusu a krok.

Co začalo jako hra na schovávanou s podřadným platem, pokračovalo v následujících měsících zvedáním pracovních povinností: „Vzhledem k tomu, že jsem měla tohle ‚přilepšení‘, dávali mi jasně najevo, že musím dělat víc práce.“ A tak Naďa pod tlakem musela dělat přesčasy a přijímat další a další povinnosti. Ačkoliv ji přijali jako PR specialistku, zastávala všestrannou funkci koordinátorky projektů, autorky marketingových kampaní i manažerky. V okamžiku, kdy to přestávala zvládat, však nadřízený nepřišel s tím, že by jí ubral povinnosti. Naopak navrhl něco jiného – další zvýšení platu (samozřejmě opět ve vší tajnosti). „Připadala jsem si jako na základce, když mě požádal, doslova, abych mu slíbila, že o tom nikomu nic neřeknu.“ Bylo to jak absurdní, tak dětinské.

V podtextu však Naďa vycítila, co tím chce básník říci: „Je to způsob, jak budovat nezdravé pracovní prostředí, izolovat zaměstnance od ostatních, aby se pod tíhou utajených skutečností podvolil tlaku ze strany vedení.“

Krátkozraký management

Pod záminkou odměny může posloužit utajené zvýšení platu jako důvod k tomu, aby měli nadřízení pocit, že je to opravňuje k vykořisťování zaměstnanců. V jiných případech se takhle zvyšuje loajalita, jako třeba u Štěpána. Ten dostal o 15 % víc hned po nástupu s tím, „aby měl větší motivaci”. A když se Štěpán ozval s připomínkou, že tak úplně nechápe, proč by to mělo být tajemství, dostalo se mu následující odpovědi: „O tom se mezi zaměstnanci zkrátka nemluví, tečka.“ Jakmile se po tomhle rozhovoru vrátil na dílnu, okamžitě se cítil nesvůj. „Nebyl jsem ve své kůži, necítil jsem se mezi kolegy dobře, jako kdyby mezi námi vyrostla nějaká zeď.“ Ale každou zeď jde zbořit.

„V létě bylo vedení na dovolené a my jsme pracovali bez dohledu. Všem se rozvázaly jazyky.“ Konec maškarády. „Nejenže všichni věděli o tom, že jsem dostal přidáno, stejnou ‚odměnu‘ dostali další čtyři kolegové po nástupu do práce – vždycky hrozně tajně.“ Štěpán je přesvědčený o tom, že podobné přidávání (teď už „veřejné tajemství“) mělo sloužit k tomu, aby nováčci hned neutekli jinam, ale také „aby se vytvořila konkurence mezi zaměstnanci“. „V podstatě je to stará dobrá strategie ‚rozděl a panuj‘,“ hodnotí to zpětně. Ale pak si přisadí: „Až na to, že co se taktiky týče, úplně to nedomysleli.“ Když se totiž všechny karty odkryly, zaměstnanci se spojili a zašli si vyjednat zvýšení platu kolektivně – což se jim také povedlo. Poučení z tohoto příběhu je proto zřejmé. Štěpán by však rád znal odpověď ještě na jednu otázku: „Co se jim honí v hlavě, když chtějí udržet tajemství na pracovišti, kde se pravda stejně vždycky ukáže? Nebojí se, že budou vypadat jako banda neumětelů?“

Prapříčiny pofidérních strategií: Kde se zrodila myšlenka utajení výše platu?

Abychom lépe porozuměli hře na schovávanou platů v open spacu, ke které přizvalo vedení firem Štěpána, Naďu i mnohé další, obrátili jsme se na [Bénédicte Tilloyovou], naši interní odbornici a bývalou ředitelku personálního francouzských drah (SNFC). Přečtěte si její vysvětlení.

Co je cílem vedoucího, který zvyšuje plat svých zaměstnanců „na tajňačku“?

Takový vedoucí se tváří, že jste jeho oblíbenec, že vám nadržuje, čehož si máte vážit o to víc, protože vám to sděluje tajně. Vlastně vám tím naznačuje: Nikomu to neříkej, ale myslím, že jsi lepší než ostatní, tak tě za to odměním.

Funguje to?

Spíš ne. Pozice „oblíbence“ nebyla v kolektivu nikdy moc populární a může člověku spíš zavařit, protože ho izoluje od zbytku týmu. Kromě toho každý ví, že ve firmě se nic neututlá. Dřív nebo později se všechno odhalí. A když se to stane, je to pro vedoucí bezvýchodná situace: protežovaný zaměstnanec se k nim obrátí zády, protože chce držet s kolegy, anebo – což je ještě větší fiasko – se celý tým solidárně sjednotí jako v předchozím případě a dojde ke konfrontaci.

Co má udělat dotyčný zaměstnanec, aby z celé situace vybruslil?

Především nutno říct, že k něčemu podobnému by v rámci správného managementu vůbec nemělo docházet, je to spíš případ, řekněme, krátkozrakého přemýšlení. Takže je právem každého zaměstnance se pokusit o domluvu, aby přidání nemuselo zůstávat tajné – ve vší zdvořilosti samozřejmě. Argumentovat lze v první řadě tím, že podobné „tajnůstkaření“ může být nepříjemné a způsobit nesoulad v kolektivu. V zájmu týmového ducha by se přece neměla budovat atmosféra nedůvěry na pracovišti, ani co se týče peněz. Ale na druhou stranu není třeba žádat o nějaké přehnaně veřejné řešení platů jednotlivých zaměstnanců, čímž se dostáváme k další aktuální otázce…

Může naprostá platová transparentnost taky představovat problém?

Dá se říci, že se rozšiřuje trend, který míří naprosto opačným směrem, tedy k platové transparentnosti, ale ani tato strategie není zcela bezchybná a může být kontraproduktivní. Na papíře může firma, kde každý o všech všechno ví a platy se vyjednávají kolektivně, vypadat lákavě. Podle některých až utopicky. Ale v praxi může takový přístup vést k neshodám, protože rozdíly v odměňování není nikdy možné stoprocentně objektivizovat. Každý zaměstnanec se pak může dožadovat vysvětlení, z jakých „konkrétních“ důvodů má ten který kolega tolik a tolik peněz. Rozdíly v platu mohou být v očích druhých leckdy neospravedlnitelné, a proto neakceptovatelné. Takže ačkoliv transparentnost by měla být příslibem stmelování kolektivu, může vést naopak k jeho rozkolu… Je proto potřeba najít zlatou střední cestu mezi tajnůstkařením a nekompromisní transparentností.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.