„Paralyzovalo mě to!“ Jak překonat strach z rozhodování v práci?

26. 3. 2024

5 min.

„Paralyzovalo mě to!“ Jak překonat strach z rozhodování v práci?
autor
Sarah Torné

Rédactrice & Copywriter B2B

přispěvatelé

Znáte ten pocit, kdy se chystáte odeslat důležitý e-mail, ale prsty vám přimrznou ke klávesnici a jen zíráte na obrazovku a nemůžete kliknout na „odeslat“? Byli jste někdy na poradě, kde bylo potřeba probrat důležitou věc, ale vy jste radši hodinu řešili podřadné záležitosti a hráli o čas? Jestli kýváte, pak vězte, že v tom nejste sami. Pro někoho je přijímat rozhodnutí horší než bungee jumping.

Potvrzuje to i aktuální výzkum: 87 % pracovníků trpí strachem souvisejícím s jejich zaměstnáním. A čeho se bojí ze všeho nejvíc? Rozhodování. Takový strach má celkem zásadní důsledky, protože 81 % pracovníků přiznalo, že jim v minulosti obavy zabránily využít klíčových příležitostí nebo udělat významný kariérní posun. Proč je pro tolik z nás tak těžké prostě říct „takhle to uděláme“? Na pracovní „decidofobii“ (tj. strach z rozhodování) si v tomto článku posvítili dva odborníci: Olivier Sibony, univerzitní profesor a specialista na strategii, a Albert Moukheiber, neurovědec a psycholog.

Tváří v tvář strachu: Proč se bojíme rozhodnout?

Stát v práci před důležitým rozhodnutím je jako stát v ringu proti neviditelnému protivníkovi. Pojďme společně zjistit, co všechno je ve hře, když člověka ochromí strach z rozhodování.

Rozhodovací paralýza: Když strach z rizika převezme otěže

Nespavost, podrážděnost, křeče, úzkost, ztráta sebevědomí, pocit bezmoci… To je jen pár z možných příznaků, které vás mohou potkat, když se musíte pro něco rozhodnout. Neurolog Albert Moukheiber říká, že strach z rozhodování je vyvolán několika různými obavami. „Jedná se o obavu z možných důsledků, ze ztráty možností, které ztratíme v momentě, kdy se rozhodneme, z názoru ostatních, z neúspěchu, ze zklamání, z toho, že uděláme chybu…“ vypočítává. Jinými slovy, dopředu očekáváme všechny možné negativní výsledky a to nás vyděsí. Podobné obavy mohou být tak silné, že způsobí naprostou rozhodovací paralýzu. Najednou zjistíte, že nejste schopni udělat další krok a jste vězněm v začarovaném kruhu pochybností a váhání.

Miriam, projektová manažerka v PR agentuře, s tím má zkušenost z první ruky: „Byli jsme uprostřed velmi důležitého projektu a já jsem se nemohla rozhodnout pro jednu ze dvou strategií. Tak jsem se bála, že si vyberu špatně, až jsem své rozhodnutí odkládala co nejdéle v naději, že se mi cesta nějakým zázrakem ukáže sama. Došlo k zpoždění, které nejen poškodilo celý projekt, ale také otřáslo mou sebedůvěrou. Ochromila mě panika, protože jsem se bála zaprvé neúspěchu, zadruhé toho, co řeknou ostatní. Ocitla jsem se v začarovaném kruhu.“

Specialista na rozhodovací procesy Olivier Sibony to vidí jasně: „Lidé se bojí dělat riskantní rozhodnutí, protože předvídají důsledky v případě neúspěchu. Možnost, že retrospektivně uslyšíme ‚měl/a jsi to vyřešit líp‘, způsobuje paralyzující úzkost.“ Obavy z toho, co řeknou ostatní, nás nutí obcházet rizika velkým obloukem. Dostáváme se pak do jisté analytické paralýzy, protože cesta k učinění rozhodnutí je plná překážek nadepsaných „a co když…“

Mylná představa o ideálním řešení

Když se prodíráte spletitými nástrahami rozhodovacích procesů v práci, dejte si pozor, abyste nespadli do pasti, kterou můžeme nazvat „fiktivní konsenzus”. Je to tendence usilovat o dokonalou, ale umělou harmonii s cílem vyhýbat se jakýmkoliv pracovním sporům. Místo toho, abyste dosáhli skutečné jednoty kolektivu, povede to ke kompromisním rozhodnutím a rozmělňování odpovědnosti. Olivier Sibony připomíná, že je to strach převzít odpovědnost za své rozhodnutí. „Není vždy jasně dané, kdo má povinnost učinit finální rozhodnutí. Pod záminkou kolektivní práce se zamlžuje, čí je to vlastně odpovědnost. Nikdo nechce být tím, kdo řekne ‚já jsem to takhle rozhodl/a‘,“ upřesňuje.

Opatrně kolem sebe tancujete a každý čeká, že ten první krok udělá někdo jiný, což nakonec většinou dopadne tak, že s finálním řešením není spokojený vůbec nikdo. „Když se vyhýbáte výměně různých názorů, připravujete se tím o možnost přijmout to nejlepší možné rozhodnutí,“ dodává Olivier Sibony. Klára z oddělení marketingu v technologickém start-upu s tím má také zkušenost: „U nás v práci jsme se vždycky podvědomě usilovně snažili, aby všichni se vším souhlasili. Když jsem třeba na poradě řekla, že mám jiný názor, cítila jsem, jak se ode mě ostatní distancují. Dostávala jsem jasně najevo, že nesouhlasit s převládajícím názorem není vítané.“

A to je podle našeho odborníka chyba: „Cílem by neměl být všeobecný konsenzus, ale přijetí rozhodnutí po vyslechnutí všech připomínek. Připomínky druhých nás nutí hledat společná řešení, která budou brát v úvahu názory druhých.“

Charakter a kontext: Klíč k rozhodování

Jak v práci přistupujeme k důležitým rozhodnutím, záleží ve velké míře na tom, jakou máme povahu. Potvrzuje to i Albert Moukheiber: „Někdo, kdo soustavně bojuje s trémou, může brát každé rozhodnutí jako bezprostřední ohrožení své osoby.“

Vzniklý strach mohou znásobit další faktory:

  • Hypervigilita (extrémní ostražitost) je stav, kdy se mozek dostane do fáze zvýšené pohotovosti, neustále analyzuje okolí a hledá potenciální rizika či nesrovnalosti.
  • Katastrofizace (extrémní pesimismus): mentální proces, který způsobí, že si člověk představuje ty nejčernější scénáře, ke kterým jeho rozhodnutí může vést, což může způsobit zveličování rizika.
  • Neschopnost stanovit priority: Všechno na první pohled vypadá jako stejně (vrcholně) důležité.

Kromě psychologického rozpoložení jednotlivce však vstupuje do hry také několik vnějších faktorů. Jaké vztahy máme s lidmi, které naše rozhodnutí ovlivní, subjektivní postoj vůči těmto lidem, dřívější zkušenosti s riskováním, postavení na žebříčku firmy, zda se jedná o rozhodování za běhu, nebo dlouhodobě plánované, jak velký mikromanagement v práci zažíváme – to všechno jsou věci, které mají na rozhodování vliv. Přijetí jednoho konkrétního rozhodnutí navíc nikdy není izolovaným činem. Jedná se o souhru mezi tím, kdo rozhoduje, jeho prostředím a souvisejícími okolnostmi.

Jak pochopit a překonat strach z rozhodování

Ať už vaši paralýzu způsobuje strach z riskování nebo jste svázáni pracovním prostředím, máme pro vás několik rad, jak se zbavit úzkosti a začít si při rozhodování věřit.

Tip č. 1: Najděte, definujte a kvantifikujte rizika

S každým rozhodnutím se pojí určitá nejistota a je lepší se tomu postavit čelem než se snažit utéct. Olivier Sibony doporučuje rizika předem definovat, analyzovat a vyjádřit číselně. Jinak řečeno, jasně vyjádřete slovy, z čeho máte strach, a následně proveďte hodnocení rizik. Je 10% šance, že vaše rozhodnutí dopadne špatně? Nebo je to spíš 90% šance? Když svůj strach opatříte číslem, nebude najednou vypadat ani zdaleka tak děsivě. Miriam se s rozhodovací úzkostí potýká už velmi dlouho a jejím řešením jsou seznamy pro a proti. Staré, ale ďábelsky účinné. „Pomáhá mi to jasně si daný problém představit a prozkoumat ho ze všech úhlů,“ vysvětluje. Projektová manažerka Miriam si tak hezky utřídí myšlenky a zváží své možnosti co nejobjektivnějším způsobem. Je to, jako když se chystáte jít do neznáma, ale předem si nakreslíte mapu. Jakmile si dokážete představit prostředí, do kterého vstupujete, je pro vás daleko snazší držet správný směr.

Tip č. 2: Posilujte sebevědomí

Sebedůvěra je superschopnost, která vám při každém rozhodování bude našeptávat: „Jsem pánem/paní svého osudu, řídím svou vlastní loď.“ Klára říká: „Došlo mi, že si musím nejdřív vzpomenout na to, co se mi v minulosti povedlo, co jsem rozhodla dobře, a to mi zvedne sebevědomí a odhodlám se k dalšímu rozhodnutí.“ Vzpomínka na dřívější vítězství může sebedůvěru vážně zvednout. Klára dodává: „Kdykoliv jsem na pochybách, vzpomenu si na své úspěchy a řeknu si: ‚Už se ti to jednou povedlo, dokážeš to znova.‘‘ Miriam zase se sebedůvěrou pomáhají kolegové: „Když mám přijmout nějaké těžké rozhodnutí, otevřeně to s nimi řeším. Mají různé pohledy na věc a jejich rady mi často pomůžou vidět věci úplně v novém světle. Navíc mám pak pocit, že v tom nejsem sama.“

Tip č. 3: Akceptujte riziko a smiřte se s možným neúspěchem

Jak říká neurolog Albert Moukheiber: „Tak či tak, ve finále je prostě potřeba to rozhodnutí udělat, a je na nás, jestli chceme být těmi, kdo ho udělá, nebo chceme nečinně čekat, až nás k němu okolnosti přinutí.“ Olivier Sibony dodává: „To neznamená, že se máte do všeho pouštět střemhlav, ale spíš zkusit jasně vyhodnotit situaci a přijmout riziko jako nedílnou součást každého rozhodnutí.“

Podle něj je rozhodování a riskování neodmyslitelně spojeno. Ještě vysvětluje, že: „Je klíčové rozlišovat mezi chybou, způsobenou špatným úsudkem, a neúspěchem, což je jen nepříznivý výsledek vzniklý navzdory dobrému rozhodnutí.“ Umět tyhle dvě věci rozlišit je prvním krokem na cestě k odvážnému a zodpovědnému rozhodování. Každý pokus se cení. A že výsledky zklamou vaše očekávání? To je potřeba akceptovat. Klára může potvrdit: „Naučila jsem se brát každé rozhodnutí jako cestu za dobrodružstvím. Někdy najdu poklad, někdy zabloudím. Ale pokaždé se něco cenného naučím.“

Albert Moukheiber ale upozorňuje na jeden zajímavý paradox: „Ve všech firmách se hrozně bojuje proti stresu, ale když děláte někde, kde se riskování trestá, pak tam asi bude těžké hodit se do klidu.“ Je důležité si uvědomit, že odpovědnost nikdy nenese na bedrech jeden jediný člověk. Lidé, mezi kterými se pohybuje, hrají důležitou roli, protože se podílejí na tlaku, který na něj v práci působí. Mohou za to často nerealistická očekávání neustálého úspěchu a dokonalosti. Kultura, ve které vás každý hned odsoudí a kde vládne soutěživost, podněcuje strach z neúspěchu a spolu s ním i strach z rozhodování.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.

Probíraná témata