Těžký život premiantů: Jak nebýt v práci šplhoun?

Těžký život premiantů: Jak nebýt v práci šplhoun?

Už ve školce jste si s plastelínou poradili nejlépe ze všech? Na gymplu jste měli každý příklad vypočítaný jako první? Chtěli jste být prostě vždycky a ve všem nejlepší ze třídy? Zatímco spolužáci s vděkem přijímali každou trojku, vám nikdo neřekl jinak než premiant (v horším případě šprt) a kdykoli jste spatřili písemku ohodnocenou dvojkou, pokoušely se o vás mdloby (což se ale naštěstí nestávalo nijak často). Ale od té doby, co jste se vší slávou nastoupili do pracovního procesu, máte poprvé v životě pocit, jaký jste snad ještě nezažili: pocit méněcennosti. Ať se snažíte sebevíc, podáváte sebelepší výkony a plníte všechny cíle, nikdy se nedočkáte vytouženého uznání. A co je horší, máte pocit, že kariérně daleko rychleji postupují kolegové, kteří se snaží o dost méně než vy. Proč to, co tak skvěle fungovalo ve škole, v práci neplatí? Jak to, že „jedničkáři“ nejsou automaticky úspěšní i v práci? Tuto záhadu se pokouší objasnit Karine Aubryová, kariérní poradkyně a autorka knihy na toto téma, která se objeví na pultech v lednu příštího roku.

Jak poznáte, že patříte k lidem se „syndromem jedničkáře“?

V první řadě je potřeba rozlišovat jedničkáře a perfekcionisty. Perfekcionisté totiž každou práci dělají tak pečlivě, že to až není možné. Jsou totiž posedlí dokonalostí a nezáleží jim na tom, jestli pracují pro sebe, nebo pro někoho jiného. Jedničkářům na druhou stranu přehnaně záleží na názoru druhých: usilovně se snaží odhadnout, co od nich ostatní očekávají, a snaží se tato očekávání ještě předčit. Perfekcionista se snaží překonat sám sebe, i když se nikdo nedívá. Ale jedničkář se může přetrhnout hlavně tehdy, když má publikum.

Poznat, že se o vás pokouší „syndrom jedničkáře“, není nic snadného – tento stav se totiž projevuje různě a můžete si ho přivodit více způsoby. Například k němu můžete přijít ve škole nebo bývá vštípen výchovou: Možná vás odmalička učili, že si máte vždy nejdříve vyslechnout názor ostatních, než přijdete se svým vlastním, možná vás nikdy pořádně nepochválili za dosažené úspěchy nebo se vám osvědčilo za každých okolností poslouchat rady učitelů… Roli hraje i vaše osobnost. Syndromu jedničkáře snáze podléhají neasertivní, nesmělí jedinci. Někteří odborníci tvrdí, že jsou tímto syndromem postiženy častěji ženy: dostává se jim menšího uznání ve světě práce, kterému stále dominují převážně muži.

Ačkoliv neexistuje jediný „ukázkový“ typ jedničkáře, Karine Aubryová poukázala na tři společné rysy všech „vzorných žáků“: chtějí být úspěšní, dodržují pravidla a pokyny ostatních a domnívají se, že hodnotit jejich práci dokáže lépe někdo jiný. „Jedničkáři se v práci považují za podřazené ostatním, nejsou schopni sami sebe ohodnotit, a proto nerozhodují o vlastním osudu,“ uzavírá Aubryová.

Další oblíbené články pro: Pracující

Umění bezstarostnosti: Nenechte se strhnout záplavou práce

Proč to mají jedničkáři tak těžké?

Snaživí jedinci se v životě potýkají s jedním hlavním problémem. Zatímco se totiž snaží vyhovět požadavkům ostatních (nejdřív rodičů, pak učitelů a nakonec vedoucích), předávají jim tak postupně do rukou otěže svého života. Tahle strategie vám možná ve škole zajistila přestup do pokročilejší skupiny, ale v korporátním světě to možná bude chtít něco víc. „Základní problém tkví v rozporu ohledně toho, co si myslíme, že potřebuje k úspěchu v práci, a tím, co je skutečně potřeba,“ vysvětluje Karin Aubryová. „Jedničkáři mají dojem, že když budou skákat, jak ostatní pískají, úspěch je nemine. Ale často se vytouženého uznání nedočkají.“

Je to proto, že pracovní úspěch je něco jiného než jedničky ve škole. U zaměstnanců se cení vlastní iniciativa, inovativní myšlení, přizpůsobivost, schopnost spolupracovat v týmu i asertivita. Jedničkáři najednou v zaměstnání čelí své neschopnosti zpochybňovat zavedené pořádky nebo prodat svou vlastní práci a nehledět přitom na názor ostatních.

Dopadá to tak, že podobné jedince si vedoucí nechávají hezky u sebe, aby na ně mohli zblízka dohlížet, což jim ale v kariérním rozvoji nijak nepomůže. Jak říká Karine Aubryová: „Je to dost nevděčná pozice, protože tihle lidé sice nemají silnou osobnost, ale pracují skvěle, takže často dostanou naloženo víc než ostatní. Ale nejsou za to nijak zvlášť odměněni, platem ani jinak.“ Tato obětavost a píle jsou důvodem, proč se na jedničkáře ostatní často obracejí, když potřebují na někoho delegovat důležité povinnosti nebo urgentní případy. Ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu…

Jak udělat z „jedničkářství“ svou přednost?

„Ke zlomu dochází zpravidla tehdy, když si daná osoba svou pozici plně uvědomí: třeba už má plné zuby toho, že všichni kolem se dočkali povýšení, jen ona ne, nebo jí otevře oči feedback vedoucího nebo prostě už nemůže vydržet ten neustálý nedostatek uznání,“ popisuje odbornice na kariérní rozvoj. Ačkoliv dosud nebyla vypracována žádná studie na toto téma, která by poskytla konkrétní čísla, u „jedničkářů“ se předpokládá větší riziko syndromu vyhoření než u průměrných žáků. Psycholožka Sophie Pétersová popsala v roce 2015 pro francouzský deník Le Monde důvody, proč může vést „premiantský“ přístup k pracovnímu vyhoření: „Pocit úzkosti způsobený neplněním očekávání, neustálé přemýšlení nad tím, jak se zavděčit vedoucímu – s tím vším se potýkají bývalí vzorní žáci. Je to přímá cesta do pekla vyhoření. Jedničkáři jsou pod tlakem, sami si totiž stanovují nerealistické cíle, převyšující požadavky ostatních.“ Nestačí si problém pouze uvědomovat, je nutné se ho nadobro zbavit. A není to rozhodně tak snadné, jak si možná myslíte!

Je potřeba naprosto změnit úhel pohledu, kterým pohlížíte na svět, zapomenout na teorii, že ‚když se budu snažit, musí se to přece vyplatit‘,“ vysvětluje Karine Aubryová. „Životní návyky se nezmění za den, chce to čas a leccos se musí skousnout, ale nakonec je možné udělat z honby za jedničkami osobní přednost.“

Změna zahrnuje několik fází

Začněte se řídit svými vlastními pravidly

Čeho doopravdy chcete dosáhnout ve firmě, kde právě pracujete? Co podle vás definuje dobrého zaměstnance, nehledě na názory ostatních? Jaký prospěch budete mít z toho, že v této firmě zůstanete? Až si tyhle otázky zodpovíte, porovnejte své odpovědi s realitou: „Jak je možné, že dělám administrativu, když jsem měl/a být součástí kreativního týmu?“

Poznejte své silné stránky

„Dokážete-li se přizpůsobit ostatním, může to být velmi cenná vlastnost, jen to nesmíte přehánět. Neznamená to, že byste měli dávat přednost všem ostatním. Naopak si uvědomte, že svou flexibilitu můžete využít k vlastním cílům,“ říká Karine Aubryová.

Stejně tak píle může hrát ve váš prospěch, pokud se ji naučíte správně nasměrovat. „Hlavní je neplýtvat energií na zbytečnosti,“ zdůrazňuje kariérní poradkyně. „Řekněte si: ‚chci vynikat tam, kde se to opravdu počítá‘. A abyste na to měli dostatek elánu, budete si muset některé věci odpustit. Když uberete tuhle a trochu přidáte tamhle, postupně si uvědomíte, na čem jste v minulosti lpěli úplně zbytečně, a můžete to hodit za hlavu, aniž by to mělo jakékoli negativní důsledky.“ Zjednodušeně řečeno, pokud připravujete smlouvu k podpisu, raději se soustřeďte na správnou právní formulaci textu než na umělecké grafické ztvárnění listiny.

Udělejte si plán, jak dosáhnout vytyčených cílů

Máte-li pocit, že se vám nedostává dostatečného uznání, naplánujte si přesné kroky, jak to změnit: možná to bude chtít zajít za vedoucím a bez obalu si promluvit nebo se domluvit na úpravě náplně práce, možná bude dokonce potřeba změna pozice, když to jinak nepůjde.

Nikdy se nevracejte ke svému starému já

Pokud nechcete znovu spadnout do pasti „třídního jedničkáře“, naučte se poslouchat zpětnou vazbu. Pokud odevzdáte dokončenou práci a vedoucí zvolá: „Páni! Tolik jsem toho ani nečekal!“, můžete si pogratulovat, jak jste překonali jeho očekávání, ale také si do budoucna zapamatujte, že se nemusíte tak přemáhat. Pokud se vám příčí dělat jakoukoli práci na „méně než 110 %“, zeptejte se vždy předem, co přesně se od vás očekává, abyste ze sebe zbytečně nevydali všechno – ušetříte si tak spoustu zbytečného stresu.

„Chcete-li mít jistotu, zkuste malinko experimentovat,“ navrhuje Karine Aubryová. Odevzdejte například práci, které byste dali skóre 97 %, a uvidíte, jak to dopadne. Dost možná zjistíte, že jste předvedli výkon naprosto splňující veškerá očekávání. Neustále přetěžovaní zaměstnanci si díky této taktice konečně trochu odpočinou a uvědomí si, že si sami nakládají daleko víc, než se od nich reálně požaduje.“

Prevence proti syndromu jedničkáře spočívá v několika zásadách: otevřeně diskutujte s nadřízenými o tom, co po vás skutečně chtějí, a nespoléhejte se na vlastní dohady, naučte se žádat o zpětnou vazbu a udělejte si jasno v tom, co od svého pracovního života chcete. Nezapomeňte se pochválit, když se vám v práci něco povede, a také se nemusíte hned trestat za každý neúspěch. Je to tak, přesun z první lavice není nic lehkého!

Přeložila Barbora Stolínová

Foto: Welcome to the Jungle

Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.

  • Přidat mezi oblíbené
  • Sdílet na Twitteru
  • Sdílet na Facebooku
  • Sdílet na LinkedInu

Související obsah

Nejnovější články

10 tipů, jak zvládnout zkušební dobu

Jak překonat poslední překážku před zabydlením se ve své nové kanceláři? Praktické rady i užitečné právní informace v jednom článku.

Tech Community Manager

Community Manager obecně vytváří a podporuje skupiny podobně smýšlejících lidí - komunity - a ty propojovat s byznysem.

Sledujte nás!

Dostávejte rady a informace o společnostech, které hledají zaměstnance, každý týden přímo do vašeho inboxu.

Odhlásit se můžete kdykoli, slibujeme, že vás nebudeme obtěžovat. Chcete-li se dozvědět více o našich zásadách ochrany údajů klikněte sem

A na našich sociálních sítích: