Veterán není žádná vykopávka, ale moderna dob předešlých

Veterán není žádná vykopávka, ale moderna dob předešlých

Mnozí by se mohli mylně domnívat, že kolegové ve vývojovém centru Valeo, zaměřeném na systémy pro chytrá auta, budou prahnout po nových autech plných moderních vychytávek. Překvapením pak může být, že někteří naši kolegové třeba raději jezdí na kole a někteří manažeři raději jezdí staršími auty. Lukáš Pařil žije takovou motoristickou vášní: veterány.

Pojďme si nejdřív představit tohoto krále veteránů. Lukáš pro Valeo pracuje už notnou chvilku a za svou kariéru vystřídal již několik vedoucích pozic. V současné době se stará o dodržování zákonných nařízení pro testovací vozidla a rozhoduje, zda auta splňují všechny bezpečnostní normy a ustanovení, abychom je mohli “vypustit” mezi normální řidiče na silnice. Jedná se hlavně o testování na zahraničních silnicích. Proto jeho know-how tkví ve znalosti předpisů provozu testovacích aut v zahraničí.

Lukáši, ty pracuješ s nejmodernější technikou v autech. Zajímalo by mě tedy, co považuješ za nejmodernější ve svých veteránech?

První, co mě napadne je automatická převodovka, kterou mám v Bentley. Tento model se vyráběl jako jeden z prvních s touto vychytávkou. Používá ale americký typ automatu, ne britský i přes svůj ostrovní původ.

Osobně mě nejvíce překvapilo, že vrcholné americké modely Cadillacu a Lincolnu již v této době disponovaly automatickým tlumením dálkových světel. Na palubní desce se nacházelo jakési oko, které když zaznamenalo světlo z jiného auta jedoucí proti, automaticky přeplo na potkávací.

A nad to všechno, americké vozy obecně nabízely velký komfort, třeba formou automatického natáčení sedadel při výstupu z auta.

To je úžasné, a to už se nedělá?

Řekl bych, že spousta vychytávek, která se vymyslela v dobách po druhé světové válce, se s modifikacemi dochovala v autech dodnes a vlastně za posledních 50 let se hodně věcí ustálilo.

Kolik ve veteránech najdeme elektroniky? Žádnou nebo víc, než bychom očekávali?

Velice málo. V současných autech se nachází minimálně 10 krát více kabelů než se dávalo tehdy. Považme ale i, že v současné době funguje vše na jedné sběrnici, která obhospodaří většinu elektroniky po dvou kabelech. Tehdy muselo mít každé tlačítko svůj vlastní kabel. Od toho se upustilo v 90. letech, kdy už množství kabelů překračovalo ekonomickou výhodnost a začala se řešit právě CAN sběrnice.

Tolik jsem se zaujala tvými odpověďmi, že jsem se zapomněla zeptat, co vlastně za veterány máš?

V minulosti mi v garáži stálo více aut než nyní. Některé jsem prodal, abych si mohl splnit sny o koupi jiných veteránů. Mám teď 5 aut, začnu tím nejstarším.
Bentley S1 z roku 1956 s tou automatickou převodovkou.

Triumf TR3, kabriolet, malé anglické auto z 1957. Kupoval jsem to auto v Americe i přes jeho značně bližší zemi původu. Američané totiž po válce ekonomicky vládli světu a Britové zas potřebovali dolary, aby zaplatili dluh z války. Takže 90 % takovýchto aut šlo na vývoz za oceán.

Jaguar XK150S z roku 1958, kupé, jedno z nejrychlejších aut své doby.
Land-Rover Series II je z roku 1959. Trochu pomalejší terénní auto, ale třeba skvěle se s ním seká louka.

Mám teď nový projekt: Austin Healey 100M LeMans! Bylo jich vyrobeno pouze 640 kusů. Aktuálně jich na světě zbylo něco kolem 240 unikátů. Jde o poměrně vzácný stroj, který se v roce 1954 umístil na druhém místě ve své kategorii ve slavném závodě 24h LeMans, odtud jeho název “LeMans”. Auto z roku 1954 je nejstarší, které mám.

Podařilo se mi ho ulovit v únoru 2021 ve Vídni i přes komplikace s Covidem. Naštěstí jsem byl rychlejší než ostatní zájemci z jiných částí Evropy. Takže mi Covid paradoxně trochu pomohl. V plánu mám celé auto, které je přibližně 30 let nepojízdné, kompletně renovovat, respektovat při tom jeho původnost. Tam, kde normálně není vidět (třeba do motoru), bych ho rád ještě trochu poladil, aby se z něj stal nejen krásný stroj na pohled, ale aby dokázal potrápit i moderní sportovní auta.

Všechna tato auta jezdí, ale kromě Bentley potřebovala všechna velké opravy. Ta zbývající 4 byla v podstatě vraky, když se kupovala.

image

Které z nich máš nejraději?

To se nedá říct, mám prostě vždycky náladu na nějaké jiné. Proto ve své minisbírce mám každé trochu jiné, abych je mohl vytáhnout na různé příležitosti. Někdy mě ale baví vyjet jedním z nich k nějaké netradiční příležitosti, třeba jedu nakoupit do obchodu Bentleym.

To bych se bála, že mi s ním na parkovišti před obchodem někdo něco udělá. Nebojíš se?

Ani ne. Snažím se parkovat dál od vchodu, protože někteří lidé nedávají tak úplně pozor.

Měla bych spíš strach z lidské závisti.

S tím jsem se nesetkal. Když jedeš veteránem, spíš se na tebe všichni smějí a nebo si tě nevšímají. Není to jako nové auto, které ti mnozí závidí, spíš taková atrakce.

A teď mi řekni, které z nich se řídí nejlépe?

Nejlépe? To asi taky nejde říct. Každé se řídí jinak a s každým trvala souhra nějakou chvíli. V zimě, když je pěkně, tak je třeba v jeden den vytáhnu všechny, nesvědčí jim být celou zimu zavření bez pohybu. To už je pak ale oříšek, než si vždycky uvědomím, v kterém zrovna sedím a jak se startuje. Nejsnáz se asi řídí Bentley, protože má automat. Sice se zdá velké, ale pohodlné. U těch ostatních to chce cvik, nejen proto, že se změnila spousta věcí v interiéru, ale také protože už něco pamatují a tedy nefungují tak dobře jako nová. U Bentley ale zase sedím na druhé straně, všechno má své pro a proti.

Jezdíval jsem taky s felicií a můžu ti říct, že po nějaké době řízení veteránů moje první reakce ve felicii byla: „Ježíš, tady je takových vychytávek, a to tak krásně řadí!“

image

Na jaké z tvých veteránů nejvíce letí holky?

Jé, tak to teda nevím. Neoslovil jsem s tím ani svou nynější manželku. I když ona mě oslnila tím, že se jí stará auta líbí. A tak následovala projížďka.

A kterým autem jste tehdy jeli?

Triumfem TR4, to je jedno z těch prodaných, taky kabriolet. Vzal jsem ji tehdy na louku, kde se za několik let poté konala naše svatba.

A jaké auto dostalo privilegium být na svatbě?

Všechny. To jsem si přál. Nevěsta dostala Bentley, já jel kamarádovým Rolls-Roysem, táta Jaguárem a pak ještě dovezl Triumfa.

To je romantika! Předpokládám, že jsi žádné takové auto nedostal svatebním darem. Jak je sháníš?

Nedostal. Mám svůj seznam aut, jaká bych chtěl. Nic moc konkrétního, spíš jen typy. Podle toho pak hledám. Dvě jsem koupil od pána v Jižních Čechách. Jedno přes internet na eBay. Další jsem pořídil ve veřejné aukci v Miláně.

Poslední jmenovaný se pro mě stal velkým zážitkem, protože jsem se nikdy žádné aukce neúčastnil a tady hned úspěšně, protože z toho mám auto. Dražila se zabavená sbírka nějakého mafiánského bosse, která čítala něco kolem 300 aut, asi 150 motorek, asi 200 motorových člunů. Tehdy v Miláně kvůli tomu pronajali největší halu na milánském výstavišti, protože jinam by se to nevešlo. Na to se sjeli lidé z celého světa a já přijel s manželkou Felicií, zaparkoval jsem hned vedle kluka s novým Ferrari.

Čekal tam na mě vyhlédnutý Jaguar kupé, to se mi ale nepodařilo vydražit, protože cena se nakonec hodně vyšplhala. Smutně jsem odjel do Francie podívat se na jiné auto, druhý den jsem se ale zúčastnil té samé aukce online a tam už se mi podařilo vydražit jiné auto.

Když jsme si ho s kamarádem vezli z Itálie do České republiky, v Rakousku na dálnici nás naboural 19 letý chlapec. Nás to vymrštilo z dálnice a dodávka, kterou jsme se vezli, byla na padrť, vozík se přitom utrhl a zlomil a jak bylo auto přidělané, zlomilo se s ním. 2 roky jsem pak řešil v Rakousku proplacení škody. Auto jsme pak s tátou opravili a nebylo to tentokrát úplně jednoduché.

Znamená veterán pomalou rychlost?

Má to dva pohledy: kdo je uvnitř (řidič a spolujezdec) a jak se auto chová ve vyšší rychlosti (čili je to cítit). Myslím ale, že mé veterány patří mezi rychlejší, kromě Land Rovera, který má maximální rychlost kolem 110 km/h. Jaguar (1958) má 280 koní a dosáhne až 220 km/h, i na svůj podvozek a jízdní vlastnosti jede hodně rychle. Nemyslím si, že moje zdržují provoz.

Zastavuje tě policie?

Jednou mě zastavila policie. Ani mé přesvědčování, že mám tachometr v mílích a nestíhám přepočítávat, jim nepřipadal jako dobrý důvod jet rychleji.

Jel jsem jednou po cestě v noci v Bentley a zastavili mě policisté. Zastavil jsem, stáhl jsem okénko a říkám: „Good evening“, protože to auto mělo ještě pořád anglické značky. Dost to policisty zarazilo. Ticho jsem přerušil až přechodem do českého: „Dobrý večer, pánové“. Viděl jsem, jak si oddechli. S manželkou říkáme, že za světla mají veterány imunitu, ale tohle bylo v noci. Když se mě pak zeptali na papíry, dal jsem jim celou složku, kde jsem měl nasbíranou dokumentaci za posledních 60 let. Ani to asi nečekali. Pak mi dali dýchnout a radši nás poslali dál.
Říkal jsi, že policisté dostali dokumentaci za posledních 60 let. Jak tohle sháníš?
To je případ jen dvou, u zbytku nevím. Mohu to zjišťovat na webových stránkách nadšenců, ale i požádat přímo automobilku tím, že ho identifikuji třeba číslem karoserie nebo motoru. Ne všechno se dá ale přečíst nebo se nacházelo v autě originálně. Existuje také síla sociálních sítí a spousta lidí ti pomůže historii tvého auta najít podle původní SPZ nebo jiných znaků.

Faktem zůstává, že se tehdy nepočítalo, že auto vydrží takovou dobu. Moje už nějakých 50 let přesluhují. To znamená spoustu vyměněných komponent včetně třeba motoru, barvy a dalších poznávacích znaků. Třeba Triumph má jiný motor než měl originálně.

Jak vypadá proces osvojování, registrace a nových SPZ?

Nejdříve zdokumentuji stav auta, nafotím vše, co se musí vyměnit a opravit. Naplánuji si opravy a udělám si malý projektový plán. Pak začnu oslovovat lidi, kteří by mi opravili některé věci jako lak nebo čalounění. U těchto lidí se čeká na řadu dlouho, takže to dělám co nejdříve. Pak všechno opravíme a když je hotovo, registrujeme.

To trvá jak dlouho?

To je dost individuální. Ale u mě to funguje tak, že dám dokumentaci, fotky a staré technické průkazy svým kamarádům, kteří se starají v Autoklubu ČR třeba také o legislativu týkající se veteránů. Oni mi připraví dokumentaci pro úřady. Pro registraci veteránů funguje v každém kraji pouze jedno krajské pracoviště. Ti vyšlou úředníka, aby se podíval, jestli se opravdu jedná o auto, ke kterému patří předložená dokumentace, sleduje také jeho bezpečnost. Základní dva technické požadavky ke kontrole jsou: svítí a brzdí. To je u veteránů nejdůležitější. Když je vše v pořádku, vydá mi veteránské SPZ a průkaz historického vozidla.

Pokud s ním ale chci podnikat, vozit lidi na svatbách nebo vyhlídkové jízdy, pak musím mít normální značky, ne veteránské. Potom ale platí normální předpisy. Ty ale musí odpovídat té době, kdy bylo auto vyrobeno. Většinou jsou i v ostatních státech k veteránům shovívaví. Například v Británii nepotřebuji žádnou dokumentaci. Stačí napsat prohlášení vlastníka, že stvrzuje, že je veterán v dobrém technickém stavu, to stačí.

Co bys řekl, že ve veteránech je a v současných autech chybí?

Tam vlastně nic moc není. Novým autům ale chybí duše a zprostředkování zážitku z jízdy, z ovládání stroje. Když jedeš s veteránem, opravdu nad tím přemýšlíš, hlídáš teploty, tlaky, opatrně na převodovku a tak dále. A přesto ti to uchová radost z jízdy jako takové.

Novým, často ještě prototypovým autům se věnuješ teď v práci. Jak ses k tomu dostal, jaký byl tvůj kariérní postup ve Valeu?

V únoru 2016 jsem nastoupil do role CDA Test Laboratory managera. V této pozici jsem rozbíhal především elektrické a environmentální zkoušky v rámci CDV projektů, rozšiřoval tým a testovací kapacity laboratoře, stejně jako odbornost a celkové schopnosti testovacího týmu. Mým úkolem bylo také propojit fungování existující laboratoře ISC s nově vznikajícími aktivitami CDV. Důležitým momentem byl přesun z bývalé lokality v Hloubětíně do Hostivaře. Tento přesun významně přispěl k rozšíření testovacích kapacit a umožnil práci v důstojném, profesionálním pracovním prostředí. V roce 2019 jsem pak ke své tehdejší pozici Laboratory manažera převzal i agendu “efkových” testovacích značek a interního schvalování testovacích vozidel před použitím v testovacích kampaních. Následně od poloviny roku 2019 jsem se z pozice Lab manažera přesunul do nově vznikající platformy System Validation, kde se věnuji řízení oblasti testovacích vozidel a testovacích kampaní ve smyslu legislativy, standardizaci aktivit v rámci těchto agend napříč týmy celosvětově, dále pak také oblasti ochrany osobních údajů která je zde široce a významně zastoupená.

Co přesně kontroluješ na F značkách a autech? V jakém stavu ta testovací auta musí být, aby mohla mezi lidi na normální silnice a zároveň byla bezpečná pro řidiče?

Je to celá řada věcí. V podstatě se jedná o takovou velmi zjednodušenou homologaci vozidla, tak, jakoby mělo být homologováno nově vyvinuté vozidlo pro použití v konkrétním státě. Je to kontrola vozidla jako takového ve smyslu technického stavu a jeho dostupné dokumentace. Zaměřuji se na ostré výčnělky na povrchu vozidla, na jeho osvětlení. Zjišťuji, zda je vozidlo v sériovém stavu, zda má homologaci, nebo zda se jedná o prototyp, který ještě pro provoz na veřejných komunikacích není schválen. Dále kontroluji zástavbu naší měřící techniky, zda splňuje všechny požadavky na ni kladené z pohledu bezpečnosti její funkce ve vztahu k provozu vozidla. Stěžejní je úspěšné absolvování zkoušky elektromagnetické kompatibility celého vozidla a měřícího systému např. z důvodu možnosti rušení signálu sloužícího pro komunikaci záchranných a bezpečnostích složek.

Jak vypadá současná legislativa s F značkami? Je Česká republika připravena na testování prototypových aut?

Legislativa která se týká F značek a vůbec provozu testovacích vozidel je v České republice poměrně obecná. Což nám na jednu stranu dává určitou svobodu, na druhé ale pak prostor pro velké množství specifických dotazů, na které je někdy obtížné dostat konkrétní odpověď. Neřekl bych že by nám někdo házel klacky pod nohy. Obecně zaměstnanci Ministerstva Dopravy jsou velmi otevření a snaží se pomoci. Pomohlo by sjednocení pravidel minimálně napříč státy EU. Například ve smyslu uznávání našich F značek v zahraničí, kdy italská policie nerozeznává české F značky, proto je pro testy v Itálii není možné použít.

Jaká je pro Tebe teď největší pracovní výzva v rámci tvé současné pozice?

Největší výzvou je pro mě sjednocení pravidel pro provoz testovacích vozidel a jejich dokumentace v současné nešťastné situaci vyvolané Covidem, kdy ne všichni kolegové v zahraničí jsou vždy dostupní, mají prostor práci na zlepšení v této oblasti a navíc není možné je osobně navštívit. Dále bych ještě zmínil zorientování se v komplikované legislativě nejen v České republice, ale především mimo ni v 50 zemích po celém světě.

  • Přidat mezi oblíbené
  • Sdílet na Twitteru
  • Sdílet na Facebooku
  • Sdílet na LinkedInu

Související obsah

Nejnovější články

Jak budovat kariéru z domova

Covid-19 naprosto změnil způsob, jakým vnímáme „chození do práce“. Home office už je naprosto rutinní záležitostí.

Femwashing: feminismus jako reklamní trik

Čím dál více firem předstírá, že je pro ně důležitá rovnoprávnost, ovšem realita je jinde. Trend předstíraného feminismu jsme rozebrali blíže.

Sledujte nás!

Dostávejte rady a informace o společnostech, které hledají zaměstnance, každý týden přímo do vašeho inboxu.

Odhlásit se můžete kdykoli, slibujeme, že vás nebudeme obtěžovat. Chcete-li se dozvědět více o našich zásadách ochrany údajů klikněte sem

A na našich sociálních sítích: