Zpověď válečného doktora: Jak přežít krizi

Zpověď válečného doktora: Jak přežít krizi

Co horšího se vám může stát, než že přijdete o život? Takže, pokud se něčeho bojíte, představte si tu nejhorší variantu a pak si položte otázku: „A co budu dělat dál?“. Edib Jaganjac během války o bývalou Jugoslávii působil jako chirurg v sarajevské vojenské nemocnici, kterou téměř dva roky neopustil. Poté emigroval do Česka, kde zastává místo lékaře v nemocnici Motol. Je zakladatelem občanského sdružení Lastavica a autorem knižního bestselleru Sarajevská princezna. Zeptali jsme se ho, jak úspěšně čelit období krize.

Pracoval jste jako lékař ve válkou zmítaném Sarajevu. Jak jste dokázal uchovávat rozvahu v tak náročné situaci?

V nemocnici, kde jsem před válkou pracoval, bylo 900 lůžek. Během bombardování jsme si ale museli poradit jinak a využívali jsme místo pokojů chodby. Neměli jsme elektřinu, vodu a léky, mohli jsme léčit pouze pacienty v akutním stavu. Coby chirurg jsem vyškolený na to, abych zůstával klidný. Čím víc rána krvácí, tím klidnější musím být. Takový přístup se naučíte u svých starších kolegů. Pozorujete, jak reagují, a vidíte, že při velkém krvácení se vyplatí postupovat s rozvahou. Pomalu ránu zmáčknout, krvácení se zastaví a pak ji můžete odkrýt. Kdybych panikařil, nikomu bych nepomohl. Mimo operační sál jsem samozřejmě vždy rozvážný nebyl. Jsme lidé, řadu reakcí děláme automaticky.

Co pro vás byla v extrémních podmínkách ta největší výzva?

Těžce zraněné děti. U dospělých to berete, ale když nám do nemocnice dovezli půlroční dítě, které následkem výbuchu přišlo o nohy, byl z toho zdravotnický personál špatný třeba tři dny. Jinak jsem během celé války doopravdy brečel dvakrát. Poprvé když jsem musel amputovat nad kolenem nohy jednomu slavnému herci kvůli gangréně. Po operaci jsem u jeho lůžka plakal tak, že on musel utěšovat mě. Podruhé se to stalo, když jsem uviděl fotky svých dětí, které byly mimo Sarajevo. Všiml jsem si, že starší dceři vypadly přední mléčné zuby a najednou vypadala úplně jinak. Tehdy mi naplno došlo, že jsem ztratil rok života, který mi už nikdo nevrátí.

image

Co byla ta nejcennější lekce, kterou jste si z doby války odnesl?

Věděli jsme, že humanitární organizace nám nemohou poskytnout drahé léky. Proto jsme žádali především o penicilin. Museli jsme si o vše umět říct. Z války jsem opravdu vyšel jiný, sebejistý. Říkal jsem si, že kdyby mě teď osud zanesl na Mars a dostal bych brčko, kterým bych mohl nasávat vzduch, přežil bych. Moje hodnoty se od základu změnily, pochopil jsem, že absolutně nejdůležitější je rodina.

Udělat to správné rozhodnutí je zásadní pro nás všechny, ale pro lékaře to má ještě úplně jinou důležitost. Jaký je váš osobní tip pro řešení takových situací, kdy všichni okolo panikaří, a vy musíte podat ten nejlepší výkon?

V průměru chirurg odoperuje sto až dvě stě operací ročně. Jenom během prvního roku války bylo v Sarajevu zraněno sto tisíc lidí, do naší nemocnice se jich dostalo dvacet tisíc. K dispozici bylo pět chirurgů, takže každý z nás musel ošetřit několik tisíc pacientů, ačkoliv nebyli všichni na operačním sále. Nemůžete urychlit operaci, navíc když nemáte světlo. Když došla nafta v agregátu, pověsili nám na záda baterii a světlo na čelo. I tak musíte udělat maximum, denně uděláte 6-7 operací. Zkušenost vás vycvičí. Také je důležité, abyste věděli, co děláte. U chirurgie je klid operatéra naprosto stěžejním faktorem, protože ovlivňujete nejen svůj výkon, ale i samotný výsledek týmu. Když postupujete s rozvahou a dáváte najevo, že situaci rozumíte, může být klidný i váš kolega anesteziolog.

image

Pandemie a krize mají s válkou společné to, že nevíme, jak dlouho budou trvat, jen tušíme, že se nám pravděpodobně povede hůř než předtím. Jak zachovat vnitřní sílu?

Hledejte na současné situaci pozitiva. Například ta, že během pandemie na vás nikdo nestřílí a máte co jíst. Čas, kdy jsme museli být v karanténě, se dal dobře využít k seberozvoji a nyní už je to na nás, jak se k nové situaci postavíme. Finanční těžkosti nevnímám jako problém, do Česka jsem přijel s 300 markami (dnešních cca 4000 Kč, pozn. red.) v kapse a s igelitovou taškou, kde jsem měl svetr a kalhoty. Hlady dnes skutečně neumřete. Navíc mám zkušenost, že i bez jídla člověk dokáže přežít docela dlouho. Za války většina z nás jedla obden a hodně zhubla, já asi 36 kilo. Když jsem se potom mohl najíst, najednou pro mě i ty nejlepší pokrmy neměly význam. Byl jsem samozřejmě šťastný, že se můžu nasytit, ale i když si dáte ty nejlepší delikatesy, je to pořád jenom jídlo.

Jaké vlastnosti z doby války se vám hodily v časech míru a blahobytu?

Válka je permanentní, legální násilí. Stále okolo chodí někdo, kdo má právo vás zabít. Naučil jsem se hodně v profesním slova smyslu. Válka je peklo pro člověka, ale úžasná příležitost pro chirurga. Pracujete na případech, ke kterým byste se za normálních okolností nikdy nedostali.

Jak si zvyknout na dlouhotrvající velký diskomfort? Neměl jste dostatek spánku, jídla, odpočinku?

Žijete s tím a nepřemýšlíte. Nejdřív nemáte vodu den, pak si zvyknete, že už neteče celý týden. I na to, že během prvního půl roku nepřetržitého bombardování jsme pracovali neustále. Chyběly nám infuze, které jsou pro operace životně důležité. A tak jsme si v nemocnici poradili sami: recyklovali jsme skleněné lahve, filtrovali vodu a testovali na pokusném králíkovi, zda jsou ony infuze v pořádku. Šel jsem spát v pět ráno na dvě hodiny, pak znovu pokračoval v práci. Každé dva týdny jsem odešel z nemocnice domů, abych se mohl vyspat, ale nechtělo se mi, budil jsem se po dvou hodinách úplně odpočatý. A tak jsem se znovu vrátil do nemocnice. Práce mě chránila. Myslím, že ti, kdo seděli ve sklepě, to měli výrazně horší, protože měli čas přemýšlet. Ale člověk je takový zvláštní tvor, opravdu si zvykne téměř na všechno.

image

Jak co nejlépe pracovat se strachem?

Strach mi vždy podlomil nohy v jediném okamžiku. Bylo po operaci, vše jsme udělali nejlépe, jak jsme mohli, ale viděl jsem, že pacient umírá. Neměl jsem ale čas se bát příliš dlouho, protože za chvíli už vezli dalšího raněného. Mockrát jsme také zažili bezprostřední strach ze smrti, kdy na nás stříleli z kulometu. Kulky svištěly a prolétly přilehlou zdí. Nikdy jsem ale v těchto momentech neztuhl, reagoval jsem okamžitě. Z hlediska dlouhodobých obav jsem byl přesvědčen, že válku nepřežiju, a to mi paradoxně dodávalo odvahy.

Je něco, co vám z doby války chybí?

Válka otestuje vztahy tak jako nic jiného. Zažíváte velmi silnou soudržnost. Když vás někdo pohostí sklenicí vody, je to víc, než kdyby v časech míru nabízel nejdražší víno či koňak. Pro tu vodu musel daleko do cisterny, přeběhnout ulice, kde se střílí, byla tedy vykoupená životem. Chybí mi přátelé, během války jsem měl dva nejbližší a byli jsme jako z Remarquovy knihy Tři kamarádi. Také se prohloubil můj vztah s bratrem. Už dříve se mi zdál silný, ale válka ukázala, že jsme opravdoví bratři, i když já teď žiju v Praze a on ve Washingtonu.

Foto: Welcome to the Jungle

Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.

Anna Nosková

Anna Nosková je novinářka, která spolupracuje s řadou médií jako je Forbes.cz, Aktuálně.cz, Moje Psychologie nebo Dolce Vita.

  • Přidat mezi oblíbené
  • Sdílet na Twitteru
  • Sdílet na Facebooku
  • Sdílet na LinkedInu

Související obsah

Nejnovější články

Jak vést svého vedoucího?

Průzkum z roku 2017 potvrdil, že sedm z deseti zaměstnanců by v práci ocenilo, kdyby se jim nadřízený věnoval o něco méně.

Jak si zvýšit pracovní sebevědomí

Už jste se někdy přistihli při myšlence „v téhle firmě se nikdy neprosadím“ nebo „moje práce nestojí za nic, jsem beznadějný případ“?

Sledujte nás!

Dostávejte rady a informace o společnostech, které hledají zaměstnance, každý týden přímo do vašeho inboxu.

Odhlásit se můžete kdykoli, slibujeme, že vás nebudeme obtěžovat. Chcete-li se dozvědět více o našich zásadách ochrany údajů klikněte sem

A na našich sociálních sítích: