Nejhorší kariérní rada: Když začínáš, musíš vzít tolik, kolik ti nabídnou

13. 7. 2023

5 min.

Nejhorší kariérní rada: Když začínáš, musíš vzít tolik, kolik ti nabídnou

Existují dobré, časem ověřené kariérní rady, kterých je dobré se v životě držet. A pak jsou tu rady, které bychom mohli nazvat souhrnně „nejhorší rady ever“. Patří sem tipy, jak nastartovat kariéru, kterými nás (v dobré víře) častují naši blízcí, nadřízení, kolegové... A kterým často věříme, dokud si neuvědomíme, že jsou úplně scestné. Petra (27), diplomovaná agronomka, si vzpomíná na nejhorší radu, kterou do začátků dostala: „Když začínáš, musíš vzít tolik, kolik ti nabídnou.“

Tohle moudro jsem slyšela, když mi bylo dvaadvacet a právě jsem dokončila pětileté studium. Získala jsem titul z agronomie a poté jsem se chtěla vrhnout do práce. Když mi skončila odborná praxe (dělala jsem nákupčí v jedné firmě, měla jsem na starost výkup obilovin od zemědělců), dostala jsem smlouvu na rok s tím, že na konci toho období mi byla k mé velké radosti nabídnuta smlouva na dobu neurčitou. Konečně bych mohla rozpracovat své plány a dostat plat odpovídající kvalifikaci. Ale brzy jsem přišla o iluze, a to když jsem si vyslechla jejich nehorázné řešení mého platu. Měla jsem titul, už jsem jim ukázala, co dokážu, ale přesto mi nabídli… minimální plat.

Co si počít? Tehdy jsem jim nepřesvědčivě řekla, že si to rozmyslím. Pak jsem je kontaktovala s protinabídkou: „Ráda u vás budu pracovat, ale ne za tenhle plat.“ Z jejich reakce jsem pochopila, že se jim tenhle návrh vůbec nelíbí. Vlastně mě to ale překvapilo jen trochu. Už od začátku vzájemné komunikace jsem byla trochu podezřívavá, kvůli tomu, jak se vyjadřovali. Stačily nenápadné poznámky: „Když přijmete nízký plat, dokážeme projevit uznání a umožníme vám rychlý vývoj směrem nahoru“ nebo „náš vedoucí nemá rád, když zaměstnanci odcházejí před pátou odpoledne“, jinými slovy „budeš dělat od nevidím do nevidím“.

Z podtextu to vyznělo tak, že když splním všechny ty požadavky, nakonec se mi to vyplatí. Když budu mít „správný přístup“, podaří se mi dosáhnout na povýšení, zajímavé projekty a následně i odpovídající plat. Ani se tím nijak netajili, dali jasně najevo, že taková jsou pravidla hry, kterými je třeba se řídit. Bylo mi dvacet dva, chtěla jsem se kariérně posouvat, ale navzdory dlouhým hodinám v práci a skvělým výsledkům nebyla má práce po zásluze odměněna. Pozor, spoiler, žádné vyhlídky na postup jsem tam neměla.

„Když je někdo dobrý, něco umí a má výsledky, má jeho kariéra daleko rychlejší spád“

Protože jsem si chtěla trochu rozšířit obzory a vydat se mimo Evropu, požádala jsem o vízum do USA, odmítla jsem smlouvu na dobu neurčitou, a než jsem si vyřídila všechny papíry, dělala jsem krátkodobě na několika místech. Po příjezdu do USA jsem objevila úplně jinou mentalitu lidí. Zjistila jsem, že tady i po třech měsících od nástupu klidně může jednoho krásného dne přijít nadřízený k vám do kanceláře a oznámit, že si všiml vašich výsledků a je s vámi spokojen. O dvě hodiny později si vás zavolá personální a vy zjistíte, že jste právě povýšili. Všechno probíhá extrémně rychle a povýšení platí už od příštího měsíce.

Pravda, funguje to i obráceně, klidně vás mohou „po americku“ vyhodit na hodinu. Osobně jsem zjistila, že se tam dbá na to, aby se dobří pracanti rozvíjeli, o dobré uchazeče se bojuje a firmy se snaží udržet si je, protože si uvědomují, že trh pracovních příležitostí se řídí nabídkou a poptávkou a dnešní zaměstnanci mohou snadno změnit zaměstnavatele, chtějí-li. Není to tam všechno samozřejmě růžové a my u nás máme zase jiné výhody, například co se týče oblasti sociálního zabezpečení. Jen říkám, že v USA, když je někdo dobrý, něco umí a má výsledky, má jeho kariéra daleko rychlejší spád.

Když mi po roce a půl skončilo vízum, vrátila jsem se domů. Zpátky na své straně Atlantiku jsem se opětovně začala potýkat s tím, že moje kompetence nebyly ohodnoceny odpovídajícím způsobem, a to ani tehdy, když jsem se rozhodla ucházet o práci v odvětví, které by mělo být lukrativnější – v letectví. Nastoupila jsem do firmy, kde mi řekli, že nejdřív dostanu na zkoušku smlouvu na dobu určitou, ale že pak na mě určitě čeká smlouva na dobu neurčitou.

Ale jakmile jsem oficiálně nastoupila, způsob, jakým o smlouvě mluvili, se radikálně změnil: Najednou bylo všechno v podmiňovacím způsobu. „Pokud“ bych měla skutečně smlouvu na dobu neurčitou dostat (což už zjevně nebylo tak jisté), tak by to určitě nebylo dřív než v říjnu… Tedy o deset měsíců později. Zkrátka a dobře, byl to výsměch. Personální o ničem nevědělo a původní sliby byly jen prázdné fráze. Člověku nakonec dojde, že si z něj dělají dobrý den, když se pracovní požadavky stupňují, ale odměna stále nepřichází. Byla to firma s americkými vlastníky a já tam jako jediná mluvila dvěma jazyky, takže jsem měla tu drzost se ještě přihlásit o zvýšení platu. Ale bylo mi řečeno, že už tak beru víc peněz, než kolik bych na té pozici měla dostávat. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že takhle to prostě funguje všude, nejen v agronomii.

Kdo je mladý, ten si nemůže vyskakovat?

Teď je mi dvacet sedm let a vracím se do Minneapolis (USA). Už mám víc zkušeností než po škole a můžu se na svou dosavadní kariéru podívat střízlivě. Od chvíle, kdy jsem se začala pohybovat na pracovním trhu, jsem slýchala, že v zemědělství nejsou velké peníze a že „tam si člověk (moc) nevydělá“. Podobné řeči vedou k tomu, že člověk akceptuje nízký plat, protože se zdá, že tak to v oboru prostě chodí. Vlastně jsem brala stejně jako lidé kolem mě, takže jsem měla pocit, že je to normální.

Když jsem se pak ptala svých spolužáků ze školy, kteří nastoupili za nízký plat s příslibem brzkého povýšení, zjistila jsem, že nakonec všichni z původní firmy odešli poté, co se několik let plácali na stejném místě. Povýšení či vyšší plat našli až po změně podniku. Další důkaz toho, že slibem nezarmoutíš, ale skutek utek. Myslím, že u nás panuje jistá neochota a váhavost, co se týče kariérního postupu mladých zaměstnanců, a podle mě za to může stará škola, předchozí generace, jako je třeba generace mých rodičů, pro které bylo získání smlouvy na dobu neurčitou něco jako svatý grál. Tahle generace je přesvědčena, že mladí lidé s diplomem, kteří musejí přemýšlet o hypotékách, zůstanou tam, kde je vezmou, a nesejde na tom, za jakých to bude podmínek.

Až na to, že dneska už jsou důležitější věci než smlouva na dobu neurčitou a bezpečí, které se s ní pojí. Například plat. Ale také důvěra, kterou vkládáme do firmy, jejíž představitelé nám vehementně slibují zářnou budoucnost. Ale když se sliby neplní, jednoduše to znamená, že člověka přejde chuť pro takovou společnost dělat.

Kdybych si měla dát zpětně lepší radu, řekla bych: uvědom si, že v momentě, kdy ti nějaká firma nabídne místo, znamená to, že jsi vhodný kandidát. A pokud jsi vhodný kandidát, neváhej ani vteřinu a vyjednávej, řekni, co požaduješ. Nikdo nemá povinnost akceptovat bez řečí to, co mu nabídnou. Zaměstnavatel se bude vždy nevyhnutelně snažit dát co nejméně, bez ohledu na to, co by bylo odpovídající. Ne každý má na začátku kariéry vysoké sebevědomí, člověk vlastně neví, co chce, a tak trochu čeká, až mu někdo napoví, jaká je jeho hodnota. Ale neměl by věřit tomu, co mu napoví první zaměstnavatel. To je jako kdybyste našli v garáži nějaké starožitnosti a zavolali jste překupníkovi, aby vám je přišel nacenit. Ten chce hlavně nakoupit za málo a za hodně prodat, takže cena, kterou se od něj dozvíte, bude nižší než skutečná hodnota vašich starožitností. Když čerstvě vyjdete ze školy, jste na tom podobně, neznáte svoji hodnotu, nevíte, jaký plat očekávat. Vetšinou to dopadne tak, že kývnete na nabídku první společnosti, která má zájem vás přijmout.

Podle mého názoru to všechno ještě zhoršuje fakt, že v nabídkách práce většinou nejsou zveřejněny odměny, dokonce ani nabízené platové rozpětí. V USA je všechno jasně řečeno. V inzerátech je představena daná firma, její obor činnosti, vypsaná pozice se všemi detaily. Hlavně však obsahují informaci o minimální a maximální požadované kvalifikaci uchazeče, podle které můžete zjistit nabízené platové rozpětí. Jedna a ta samá práce může být ohodnocena 68 až 80 tisíci dolarů ročně podle toho, jak je uchazeč kvalifikovaný. Je úkolem uchazeče určit, jak vysokou má kvalifikaci, což je skvělý způsob, jak poznat svou vlastní hodnotu. Aniž by bylo třeba předem zveřejňovat na korunu přesně, kolik si na které pozici vyděláte, pořád je to důležitá věc, která by se neměla držet v tajnosti.

Ale v Evropě je naprosto běžné, že až do druhého pohovoru nemáte absolutně žádnou představu o tom, kolik nabízejí. Ať žije plýtvání časem! Hrozně dlouho vás napínají, jen aby vám potom oznámili, že dostanete minimální plat. Děkuji, nechci. Když jsem byla mladší, hrozně mě to štvalo. Taky mě obelstili a přiměli mě akceptovat nízký plat. Ale znovu už mě nedostanou.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.

Probíraná témata
Zpravodaj, který stojí za to

Chcete držet krok s nejnovějšími články? Dvakrát týdně můžete do své poštovní schránky dostávat zajímavé příběhy, nabídky na práce a další tipy.

Hledáte svou další pracovní příležitost?

Více než 200 000 kandidátů našlo práci s Welcome to the Jungle

Prozkoumat pracovní místa