Jste více než vaše práce: „workismus“ v době pandemie covidu-19

15. 6. 2021

6 min.

Jste více než vaše práce: „workismus“ v době pandemie covidu-19
autor
Lenka Hudáková

Lenka Hudáková je novinářka a žije v Paříži. Spolupracuje s BBC, píše také pro slovenský Denník SME a Denník N.

Někteří lidé nacházejí svůj smysl života v práci, které se oddávají s takřka náboženskou horlivostí. Pro tento fenomén existuje zvláštní termín: workismus. Pandemie však mnohým práci převrátila vzhůru nohama společně s tím, jak na ni a její místo v našem životě nahlížíme. O oddání se práci v době krize i mimo ni jsme hovořili s řadou sociologů a odborníků.

Po více než dvou letech strávených rozvojem svého start-upu se to v roce 2018 Carl Martin rozhodl zabalit. Jeho firma Ping se zaměřením na digitální vizitky byla na dně a tato zkušenost ho citelně vyčerpala. Martin, který sám sebe popisuje jako velice ambiciózního a výkonného člověka, se snažil představit si, jak bude jeho život vypadat dál. Veškeré odpovědi, se kterými přišel, však byly neoddělitelně provázány s jeho kariérou, a to ho trápilo. „Říkal jsem si, proč nedokážu mluvit o ničem jiném než o práci?“

„Workismus“ jako náboženství

O několik měsíců později, začátkem roku 2019, se americký novinář Derek Thompson tímto fenoménem ve svém článku o „workismu“ zabýval. Tento pojem bychom neměli zaměňovat s workoholismem, kdy se člověk stává na své práci závislým. „Lidé věří, že práce není pouze základem hospodářské produktivity, ale také středobodem identity a smyslem života. Také věří tomu, že jakékoli kroky, které mají za cíl podpořit obecný blahobyt, musí lidi vést k většímu pracovnímu nasazení,“ píše Thompson. Ve svém článku dále uvádí: tato myšlenka rezonovala s miliony zaměstnanců, kteří pociťovali frustraci, úzkost či dokonce depresi v souvislosti se sociálním tlakem, aby si našli práci, kterou budou milovat a která je bude odměňovat nejen finančně, ale i pocitem sounáležitosti, smysluplnosti a hlubšího přesahu.

Pracovní doba se díky pokroku v technologiích a produktivitě od průmyslové revoluce zkracuje – jen za posledních 50 let se zaměstnancům ve Velké Británii celková pracovní doba za rok zkrátila o 24 % – přesto našim životům nadále vládne práce, nikoli náš volný čas. Podle údajů úřadu Eurostat v roce 2019 činila průměrná týdenní pracovní doba 36 hodin a 36 minut. V Česku je to podle ČSÚ 40,4 hodiny týdně, což je přibližně o tři a půl hodiny více než průměr EU.

Stále jsem však daleko od 15hodinového pracovního týdne, který pro 21. století předvídal ekonom John Maynard Keynes ve své eseji Ekonomické možnosti pro naše vnoučata z roku 1930.

Hledání smyslu naší práce

Americký sociolog Jamie K. McCallum, autor knihy Worked Over: How Round-the-Clock Work Is Killing the American Dream (Přepracováno: Jak nepřetržitá práce ničí americký sen), vidí ve workismu spíše než osobní volbu reakci na sociopolitické jevy. „Jedná se o důsledek změn ve struktuře americké politické ekonomie za posledních 30 či 40 let,“ tvrdí autor. McCallum vidí jeden z důsledků těchto změn ve veřejné debatě o smysluplné práci. „Jde o lidské nutkání a částečně o výsledek ideologické transformace, která nás naučila, že musíme mít rádi to, co děláme,“ říká McCallum. „Debata o smysluplné práci je svým způsobem sebenaplňující proroctví. Nepracujeme déle, protože práci milujeme. Milujeme práci, protože pracujeme déle.“

Může se zdát, že workismus je ze své podstaty americkým fenoménem, ale posun v tomto ohledu můžeme pozorovat globálně. Různé studie ukazují, že mileniálové, tedy generace s nejvyšší mírou nevyužité pracovní síly a nejnižšími výdělky, hledají pracovní pozice, které nebudou jen slibovat tučnou výplatu, ale budou je naplňovat. Nedávná studie, které se účastnilo na 19 000 mileniálů z 25 různých zemí, ukazuje: „Většina mileniálů ze všech zemí tvrdí, že smysluplnost práce je pro ně prioritou.“

Můžete skutečně najít smysl života v práci od 9 do 5? Podle mileniálky Charlotte Cramerové, bývalé stratéžky pro vývoj značky, tomu tak není. Její kniha The Purpose Myth: Change the World, Not Your Job (Mýtus o hlubším smyslu: Změňte svět, ne svou práci) vznikla na základě její deziluze z práce v reklamním odvětví. Věří, že bychom měli začít vést realistickou diskuzi o tom, jakou roli by práce v našem životě měla hrát. „Myslím si, že je důležité o tom mluvit právě dnes. Pokud je vaše identita natolik spojená s prací, co se stane, když 40 milionů lidí najednou přijde o práci?“ říká Cramerová.

Zúčtování s prací

Pandemie nadnesla relevantní otázky ohledně důležitosti práce z hlediska vlastní identity. Pro některé práce představovala kontakt s realitou a základ vlastní identity v chaotických dobách. Z jiných však jen vysávala energii a ukázala se jako smyslu pozbývající. Podle nedávného průzkumu mezi 2 000 Brity jich 41 % zvažovalo po konci pandemie změnu práce na více naplňující pozici.

Zatímco psala svou knihu, Cramerová strávila část pandemie jako inovační stratéžka v nemocnici. „Byl to fascinující rozpor. Říkala jsem si, že bych měla být vděčná za to, že práci vůbec mám – a to jsem byla,“ říká Cramerová. „Když jsem ale měla tolik času na nové věci a nerozptyloval mě konzumerismus, umožnilo mi to lépe porozumět mé skutečné identitě, která není pouze o práci ani hmotném majetku.“

Tvrdá práce vs. workismus

Cramerová přiznává, že ponoření se do práce v době pandemie může fungovat jako rozptýlení, ale pravděpodobně to bude mít dopad na vaše duševní zdraví. „Je to v podstatě způsob adaptace, jelikož některým lidem to pomáhá překonat složitá období. Mívá to však katastrofální následky v podobě vyhoření, pokud nemáte jasně vymezenou hranici mezi prací a volným časem,“ tvrdí Cramerová. „Někteří lidé se mohou dnes, zítra či za půl roku probudit a pocítit to vyčerpání, jako by přišli o část sebe sama.“

Během pandemie covidu-19 se pracovní doba prodloužila: průzkum ukazuje, že se pro lidi pracující z domu během prvního lockdownu průměrný pracovní den ve Velké Británii protáhl o 30 minut a ve Francii o 17 minut. Češi pracovali v průměru 8 hodin a 22 minut denně, což je také více než před pandemií. Marc Loriol, profesor sociologie na pařížské Sorbonně, provedl výzkum týkající se intenzivního zápalu pro práci a rizik s ním spojených. Věří, že fyzická vzdálenost od pracoviště může vést zaměstnance k většímu pracovnímu zápalu. „Když pracujeme z domova daleko od svých kolegů a nadřízených, často nám může připadat, že naši práci nikdo neuvidí a že se nám tím pádem nedostane dostatečného uznání a odměny. Proto jsme v pokušení pracovat ještě tvrději, abychom dokázali, že svou práci skutečně odvádíme, přestože sedíme doma v pyžamu,“ říká Loriol.

„Druhou stranou mince však je, že když nám na naší práci tolik záleží, potřebujeme podporu a pozornost svých kolegů a nadřízených, aby tato angažovanost dávala smysl. V tom může být velký problém, když lidé pracují na home office.“

Martin, který se rozhodl ponechat své „workistické“ já minulosti, když jeho společnost zkrachovala, začal nedávno pracovat jako kouč pracovního výkonu a rozvoje. Během pandemie změnil profesní dráhu, ale přistihl se, že se opět vrací ke svému workistickému přístupu: neúměrně se ponořil do své práce a upozaďoval další aspekty svého života. „Je to nepřetržitý boj. Pandemie vám zrovna nepomáhá vést vyrovnaný život nebo si uprostřed tohoto chaosu vůbec představit, jak takový život má vypadat,“ říká Martin.

Až pandemie skončí: méně práce, více zábavy?

Pandemie však také přivedla do centra pozornosti volný čas a nadnesla téma méně vytíženého života, který se netočí jen kolem práce. Podle Brendana Burchella, profesora společenských věd na Univerzitě v Cambridgi, jsme stále nepřišli na to, zda bude mít pandemie trvalý dopad na náš přístup k práci. „Někteří lidé, kteří byli nuceni zůstat doma, se začali učit hrát na hudební nástroje nebo praktikovat různá řemesla a uvědomili si, jak moc jim něco takového chybělo. Dosáhli tím skutečného pocitu uspokojení, kterého se jim v práci nedostávalo. Dnes vám řeknou, že by se nikdy nechtěli vrátit do práce na plný úvazek,“ říká Burchell. Dopad pandemie na pracovní život však může mít v závislosti na osobních okolnostech „na některé lidi naprosto opačný účinek“.

Burchellův výzkum ohledně „dávkování zaměstnání“ – doporučeného množství placené práce, kterou potřebujeme pro co nejlepší duševní pohodu – ukazuje, že práce našemu duševnímu zdraví prospívá. Stačí však málo, abychom pozitivních dopadů dosáhli. „Ve skutečnosti získáte z práce pro psychiku stejný užitek, ať už pracujete jeden nebo pět dní v týdnu,“ dodává Burchell. „Jakmile ale nepracujete vůbec, budete pociťovat citelně větší úzkost, depresi a nespokojenost.“

Burchella zajímá diskuze o „postpracovní éře“, která předvídá společnost oproštěnou od potřeby pracovat – což je opak představy světa, který vede mentalita „dělej, co tě baví“. Za reálnou považuje představu světa, „kde placená práce či zaměstnání zabírá mnohem menší část našeho života a věci, které bychom si přáli dělat, naopak představují část mnohem větší.“

Pandemie zcela jistě vytvořila prostor pro polemiku o vyvážení pracovního a osobního života. Martin říká, že mohl věnovat více času činnostem, které ho naplňují – jako je malba, jóga nebo vaření –, ale přiznává, že si stále připadá „definovaný“ svou prací. „Ale už si to uvědomuji,“ dodává Martin.

Zatím nevíme, zda pandemie vychová novou generaci „workistů“, nebo zda bude představovat bod zlomu pro to, co od práce očekáváme. „Jednu věc si musíme uvědomit. Touha tvrdě pracovat je výhodou. To budu mít vždy na paměti, ale budu více přemýšlet o tom, jak své práce co nejlépe využít,“ říká Martin. „Práce nás zaměstnává a přináší nám finanční prostředky a pocit sounáležitosti, růstu a smyslu života. Věřím tomu, že jako společnost potřebujeme dělat více pro to, aby lidé měli šanci svůj život utvářet více holisticky.“

Přeložil Jindřich Klimeš
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.

Preberané témy
Hľadáte svoju ďalšiu pracovnú príležitosť?

Viac ako 200 000 kandidátov našlo prácu s Welcome to the Jungle

Preskúmať pracovné miesta