Jak přežít izolaci: zkušenosti z ponorky

Apr 16, 2020

6 mins

Jak přežít izolaci: zkušenosti z ponorky
author
Romane Ganneval

Journaliste - Welcome to the Jungle

Pro tohoto muže není omezení pohybu nic nového. Je to jeho profese. Námořní důstojník Christophe Deldique mezi lety 1992 a 2002 pravidelně vyrážel s jadernou ponorkou na osmitýdenní mise, během nichž nemohl komunikovat s venkovním světem. Kajuta o velikosti 2 m2 ho naučila, jak se vypořádat s extrémním omezením pohybu a jak normálně a produktivně fungovat. Dnes se s námi podělí o několik rad, které nám pomohou se poprat s aktuální situací.

V roce 1992 jste se vydal na svou první třítýdenní misi. Jaké to bylo tehdy poprvé?

Tenkrát jsme vypluli z přístavu Lorient v malé dieselové ponorce jménem Siréna, kterou už byste dnes na moři potkat nemohli. Byla 50 metrů dlouhá a měla 6 metrů v průměru. Posádka měla 50 členů. Hned jak jsem do ní nastoupil, cítil jsem se stísněně a jako v pasti. Kajuta každého z nás měla 2 m2 a k dispozici jsme měli necelé dva litry vody denně na osobní hygienu, čištění zubů a opláchnutí obličeje. Ale nakonec jsem si navzdory všemu na tyhle podmínky zvykl a čím méně jsem měl prostoru fyzicky, tím více jsem se rozvíjel po psychické stránce.

Faktem je, že proces integrace je v ponorce naprosto unikátní. Celá posádka se totiž skládá z dobrovolníků a procházíme všestranným výcvikem. Všichni musí být každou sekundu, každou minutu v obraze. Musí vědět, co se přesně na lodi děje a proč. Na každého musí být absolutní spoleh. Na moři musí všichni táhnout za jeden provaz. Když má někdo nějaký problém nebo se necítí dobře, vždycky má na koho se obrátit.

Jak vypadá váš běžný pracovní den v tak stísněném prostoru?

V ponorce je vždy pevně stanoven striktní rozvrh – to je pro život v uzavřeném prostoru klíčové! Každé ráno dostaneme denní příkaz, kde je minutu po minutě rozepsáno, co budeme ten den dělat. Je vyhrazený čas na práci, na sportování, úklid, jídlo… Ale také na odpočinek. Pracujeme na směny, takže jeden tým je na palubě od půlnoci do čtyř ráno, pak ho vystřídá další, který dělá do osmi, a tak dále… Jednotliví členové posádky mají různý program. Takový režim vyžaduje fyzickou i psychickou odolnost! Nejdůležitější je, aby člověk neměl nikdy čas jen tak zahálet. Denní stereotyp musí být co možno nejnormálnější, jinak se přihlásí o slovo stres.

Nejdůležitější je, aby člověk neměl nikdy čas jen tak zahálet. Denní stereotyp musí být co možno nejnormálnější, jinak se přihlásí o slovo stres.

Jakou hlavní radu byste dal někomu, kdo se ocitne v izolaci?

Každý den je třeba naplánovat co nejlépe a co nejvyváženěji. Možná to někomu přijde zřejmé, nebo dokonce k smíchu, ale musíme vstát, najíst se, umýt se, zavolat svým blízkým, protáhnout se… A to vše v pevně stanovenou dobu! Ale neměli bychom si dělat starosti se vzdálenou budoucností, víc než pět dní dopředu, protože pak naše vnímání času ztrácí své konkrétní hranice. Budoucnost pak nejde plánovat rozumným způsobem. Neměli bychom například plánovat, že něco uděláme „později“. Co to totiž znamená? Že to uděláme za týden? Za měsíc? Za rok? Nikdo neví. Ani vy ne.

Neměli bychom si dělat starosti se vzdálenou budoucností, víc než pět dní dopředu, protože pak naše vnímání času ztrácí své konkrétní hranice.

Ten, kdo právě teď pracuje z domova, by měl mít co nejnabitější a nejpravidelnější program, protože díky tomu se bude lépe soustředit a bude produktivnější. Řekněte si například: tak teď budu hodinu odpovídat na e-maily, další hodinu budu dělat účetnictví a tak dále. Jestli se pohybujete v omezeném prostředí, pomůže vám také trochu přeorganizovat prostor. Vyčleňte si místo na jídlo, na cvičení, na práci… Každá činnost by měla mít svůj specifický určený prostor a čas. Všechno pak bude mít svůj řád. Ve stejném duchu bych poradil i vedoucím pracovníkům a zaměstnavatelům: pravidelně dělejte porady v menším počtu lidí a poskytujte týmům podrobné pokyny, čímž zajistíte efektivitu práce i na dálku.

Jestli se pohybujete v omezeném prostředí, pomůže vám také trochu přeorganizovat prostor. Každá činnost by měla mít svůj specifický určený prostor a čas.

Proč tolik lidí v izolaci panikaří a porušuje omezení volného pohybu?

Původní týdenní omezení volného pohybu vyvolalo mnoho obav, protože všem bylo jasné, že to potrvá delší dobu. Otázkou bylo, jak dlouhou. Nevíme nic na sto procent a žít v neustálé nejistotě je stresující. Přirovnal bych to k době, kdy jsem odjel na osmitýdenní podmořskou misi. Bylo to dlouhých a náročných osm týdnů, ale já i zbytek posádky jsme se s tím vyrovnali. Mohli jsme se totiž upnout na pevné datum návratu, a díky tomu jsme neklesali na mysli.

Vzhledem k tomu, s jakými opatřeními se právě teď potýkáme, by tehdy bylo lepší hned zkraje oznámit delší omezení volného pobytu, například na dobu 45 dní, s možností zkrácení v případě rychlejšího zvládnutí pandemie. Tím pádem by pro nás bylo snazší nastalou realitu přijmout.

Jak nepodlehnout panice?

Doporučil bych zamyslet se nad tím, jaké je to vlastně ušlechtilé poslání zůstat doma, abychom ochránili své blízké a seniory… Tahle myšlenka nás může zbavit strachu a stresu z izolace. V ponorce je to podobné. Když vyplouváme, máme k tomu strategický důvod: chráníme zájmy naší země. Nezavíráme se do kovové bedny potopené 200 metrů pod vodou jen tak pro nic za nic!

Doporučil bych zamyslet se nad tím, jaké je to vlastně ušlechtilé poslání zůstat doma.

Také si můžeme říkat, že nás tahle situace jen posílí. Já když se dnes musím potýkat s nějakým problémem, vzpomenu si, že jsem dokázal přežít mnoho týdnů ve spartánských podmínkách a neztratit přitom hlavu. Pokud jsem zvládl tohle, zvládnu všechno.

Omezení pohybu může vést ke špatné náladě a vyvolávání hádek. Jak tomu můžeme zabránit?

V ponorce, stejně jako v armádě, je toho na člověka hodně. A i když jeden druhému nasloucháme a otevřeně diskutujeme, nemusí to vždy stačit. Pokud někdo neudrží nervy na uzdě, měl by být od ostatních izolován, dokud se neuklidní. Je to taková izolace v izolaci.

Jednou, v roce 1994, došlo k obzvláště vypjaté situaci. Plavili jsme se jednou malou ponorkou směrem k Severnímu moři. Velitel utrousil takovou drobnou poznámku směrem k mému druhému důstojníkovi, který měl na starosti navigaci: „Je lepší postupovat přesněji než rychleji.“ I když bych to od druhého důstojníka nikdy nečekal, doslova vybouchl a chtěl se s velitelem začít prát. Jen tak tak se nám podařilo ho uklidnit a odvedli jsme ho do kajuty. Hodinu jsme s ním zůstali, vyprchal z něj všechen vztek a nakonec usnul. Později jsme se dozvěděli, že těsně před vyplutím musel svou dceru odvézt do nemocnice a že má o ni strach. V prvním přístavu jsme mu umožnili jet domů. Tím chci říct, že vždycky existuje nějaký důvod, proč se člověk naštve nebo vyhledává hádky. Pro uklidnění situace to chce zjistit, v čem tkví skutečné jádro problému.

Vždycky existuje nějaký důvod, proč se člověk naštve nebo vyhledává hádky. Pro uklidnění situace to chce zjistit, v čem tkví skutečné jádro problému.

Proto je také důležité mít svůj vlastní osobní prostor. Ale jak zajistit soukromí v omezeném prostoru ponorky?

Není to snadné! Někdy jediné soukromí, kterého můžeme dosáhnout, je zatažený závěs kolem postele. To není úplně ideální. Každý musí ctít soukromí ostatních, nikdo se nepromenáduje okolo nahý a sprchujeme se například postupně ve stanoveném pořadí, aby to vyhovovalo všem. Když jste zavřený v domě, je to daleko jednodušší.

Je jasné, že klíčovou roli na palubě hraje také kuchař. Jak by mělo vypadat správné stravování během izolace?

Jídlem je člověk živ. A když jste v izolaci, je nesmírně důležité dobře se najíst. Na každé misi každý člen posádky ponorky běžně přibere tak tři až pět kilo. V takových náročných situacích by měl člověk jíst to, co mu chutná, jídlo by mělo být kvalitní. Pozor ale, nepleťte si „chutné“ a „tučné“! Proto jsou v ponorkách často jedni z nejlepších kuchařů na světě. Takový kuchař totiž musí být talentovaný a mimořádně kreativní, aby dokázal vyčarovat chutná jídla pro velké množství lidí, navíc v uzavřeném a stísněném prostoru. Není divu, že kuchaři z ponorek často na sklonku kariéry vaří pro hlavy států.

Málokdo má ale doma vlastního kuchaře, a tak se holt člověk doma musí trochu snažit sám. Příprava jídla je nedílnou součástí našeho životního stylu: to, že je omezen volný pohyb, přece neznamená, že nebudu každý den rozumně vstávat, oblékat se a sportovat.

Je známo, že sport pomáhá v boji proti depresi. Jak se cvičí v jaderné ponorce, kde 110 osob sdílí prostor o rozloze cca 260 m2?

Ponorky jsou vybaveny i veslovacími trenažéry a rotopedy. Kdykoliv na nás padne stín pochybností nebo deprese, jdeme si zacvičit a cvičíme tak dlouho, dokud se fyzicky neunavíme. Tahle fyzická únava nám pomáhá vypořádat se se stresem a depresí. Když je člověk v izolaci, je dobré se fyzicky vyčerpat co nejčastěji. A také je třeba přestat si dělat výčitky, když si chceme od práce odpočinout. Tím, že strávíme celý den pouze před obrazovkou počítače, nebudeme produktivnější, právě naopak.

Je třeba přestat si dělat výčitky. Tím, že strávíme celý den pouze před obrazovkou počítače, nebudeme produktivnější, právě naopak.

Říkáte tedy, že klíčem ke spokojené izolaci je zorganizovat si čas a pečovat o sebe?

Jen to bohužel nestačí. Člověk je bytost společenská. Touhu po sociální interakci máme v genech, potřebujeme ji k životu. Musíme si dát proto pozor, aby omezení volného pohybu neznamenalo, že přijdeme o veškeré mezilidské vztahy. V ponorce nemáme žádný kontakt s okolním světem. Já jsem mohl například dostat zprávu od rodiny čítající maximálně 40 slov, a to jednou týdně, bez možnosti jakkoli odpovědět. Abychom s ostatními členy posádky zahnali nudu, různě jsme se scházeli, hráli jsme společenské hry a dívali jsme se na filmy. Takže se klidně na dálku scházejte s kamarády, dejte si společně drink a povídejte si alespoň přes kameru. Pravidelně volejte svým blízkým.

Myslím, že nesmíme zapomenout na to, jaké výhody může život v izolaci přinášet. Může to být příležitost upevnit vztahy v rodině nebo navázat nové kamarádství s kolegy. Když se to vezme kolem a kolem, jsme v té válce proti koronaviru, nepříteli velkému pár mikronů, přece všichni společně.

Přeložila Barbora Stolínová

Foto: Welcome to the Jungle

Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.