Bez čichu a bez práce? Když koronavirus ohrožuje naše nosy i živobytí

Asi nikdo se neraduje, když mu přijde pozitivní výsledek PCR testu. I v případě, že má onemocnění lehčí průběh, nejedná se o žádnou procházku růžovým sadem, zvlášť když si uvědomíme, že covid nás na celé týdny může připravit o chuť a/nebo o čich. Pokud vás navíc některý z těchto smyslů živí, máte velký problém. Jak může parfumér vytvářet nové vůně, když necítí, a jak může šéfkuchař správně okořenit svůj vyhlášený pokrm, když mu neslouží chuť? Jak se asi cítí ti, kdo přišli o smysly, jež jsou pro jejich povolání klíčové? Co mohou v takovéto situaci dělat? A jak se naopak snaží chránit ti, kterým se dosud dařilo koronaviru vyhýbat? Na všechny tyto otázky dnes budeme společně hledat odpověď.

Jean-Michel Maillard sám sebe označuje za „pacienta-odborníka“. Pět let poté, co vlivem zranění přišel o čich, založil ve Francii sdružení Association Anosmie pln odhodlání „za tento smysl bojovat“. Dle jeho slov je ze všeho nejdříve třeba začít rozlišovat ztrátu čichu a ztrátu chuti: „V běžném hovoru se často mluví o ‚ztrátě chuti‘, a to i přesto, že v 90 % případů se jedná ‚pouze‘ o ztrátu čichu. Je nezbytné si uvědomit, že se jedná o dva různé smysly.“ Přesuňme se však nyní do Ústavu pro nos (sídlícího částečně ve Francii a částečně ve Švýcarsku) za MUDr. Ayounem, který nám vysvětluje, že anosmie (tedy ztráta čichu) postihuje přibližně 80 % pacientů s onemocněním covid-19, zatímco ageuzie (ztráta chuti) je méně obvyklá. MUDr. Ayoun dále dodává: „Tyto poruchy dvou různých smyslů však často splývají. Samotný vjem chuti nějakého pokrmu je totiž utvářen vnímáním jeho chuti jako takové (sladkosti, slanosti, kyselosti, hořkosti), jeho vůně, ale také jeho textury, kterou cítíme díky tlaku vyvíjenému jazykem na patro.“ Je tedy zcela pochopitelné, že ztráta těchto schopností vás může skutečně rozhodit, a o to více v případě, že právě na těchto smyslech stojí vaše kariéra.

O tom, jak trpké a těžké to může být, ví své také Filitsa Grayová, která v Londýně provozuje veganské pekařství. Filitsa se nám svěřila, že v období od března do července 2020 zcela přišla o čich i o chuť. Poté však došlo k mírnému zlepšení. „Koncem července se mi vrátila chuť tak z 50 %, ale i přesto mi u některých potravin stále přišlo, jako by žádnou chuť ani neměly, a u jiných jsem zase měla pocit, že voní jinak než dříve,“ popisuje. „Tehdy jsem začala mít pocit, že neustále cítím benzín a cigarety, dokonce mě to budilo ze spaní,“ dodává. Pokud bychom chtěli tento stav medicínsky pojmenovat, pak bychom řekli, že Filitsa nyní trpí tzv. parosmií (tedy poruchou, která způsobuje, že cítí pach, jenž neodpovídá jeho zdroji) a současně také fantosmií (čichovou halucinací, jež způsobuje, že cítí neexistující pach). Podle Jeana-Michela Maillarda se však jedná o jevy, které jsou součástí „ozdravného procesu u velkého počtu pacientů, již prodělali onemocnění covid-19“.*

Pocit beznaděje

Podle MUDr. Irfana Syeda, ORL chirurga a ředitele London Smell Clinique specializující se na problematiku čichu, se většině pacientů trpících následkem onemocnění covid-19 anosmií a ageuzií smysly vrátí do pořádku během jednoho měsíce po prodělání infekce. Současně ale také dodává, že přibližně 10 % z jeho pacientů bohužel po uplynutí této doby žádné zlepšení nepozoruje. Potvrzuje rovněž, že kromě naprosto zřejmých dopadů na psychiku (poukazuje zejména na „silnou korelaci mezi ztrátou čichu a výskytem úzkostí a depresí“) tato porucha smyslu závažným způsobem dopadá na mnoho pracovníků „konkrétně v oblasti pohostinství a výroby parfémů“, neboť přímo ohrožuje jejich způsob obživy a profesní život jako takový.

Do této kategorie spadá také Filitsa Grayová, které se čich ještě stále nevrátil do původního stavu. Jak sama potvrzuje: „Když se ty symptomy začaly projevovat, měla jsem pocit, jako bych přišla o tu nejdůležitější věc, na které stojí má kariéra. Namlouvala jsem si, že ‚to nějak půjde‘, ale pak, když jsem potřebovala zjistit, jak něco voní nebo chutná, tak jsem si uvědomila, že to zkrátka nepůjde. Bylo mi, jako kdybych přišla o někoho blízkého.“

A tak musela tato veganská pekařka zahodit recepty vytvořené ještě před onemocněním a pustit se do nových vod: *„Abych byla schopná vymyslet vhodnou kombinaci jednotlivých surovin, využívám své zkušenosti. Problém je, že to, co vytvořím, ještě stále nejsem schopná sama otestovat: například čokoláda mi chutná jako cigarety! Někdy mi pomáhá partner, na kterém si nové recepty mohu vyzkoušet. Jindy jsem ale odkázaná jen sama na sebe.“ Naštěstí se její dorty a další dobroty těší stále stejně velké oblibě. Nicméně o tom, co se jí stalo, nikdo jiný kromě dvou dlouholetých zákazníků neví. Ze strachu, co by se mohlo stát, pokud by se to lidé dozvěděli, se Filitsa rozhodla o svých problémech pomlčet. „Bylo by to, jako kdybyste svůj portrét zadali malíři se zavázanýma očima… Když se ocitnete v takové situaci, nechcete, aby vás potenciální zákazníci okamžitě odsoudili a zavrhli, aniž byste vůbec dostali příležitost ukázat, co ve vás je,“* prohlašuje.

Opatrnost především

Tváří v tvář této hrozbě je na místě se ptát, jak se chrání ti, jež čich a chuť doslova živí. Nathalie Helloinová Kamelová, místopředsedkyně francouzské pobočky nadace The Fragrance Foundation, vysvětluje: *„Zavedli jsme velmi přísná ochranná opatření. Snažíme se celou tu situaci zvládnout na jedničku.“ Například tvůrci parfémů přezdívaní „nosy“ však kvůli tomu mohou na časy, kdy byli zvyklí společně testovat své nové vůně, již jen vzpomínat. „Dnes už není přípustné, aby byť jen dva tito pracovníci byli v jedné místnosti spolu bez roušky. Nyní musíme pracovat samostatně, což je opravdu složité,“ přiznává.
Nathalie Helloinová Kamelová dále vysvětluje, že ačkoliv je pro tvůrce parfémů nejdůležitějším pracovním nástrojem mozek, nos má pochopitelně svou nezastupitelnou roli jakožto kontrolní orgán: „Nový parfém vzniká nejprve v hlavě svého tvůrce pomocí jakési pomyslné čichové knihovny, ve které má uloženy tisíce různých vůní. Nejdříve se tedy vytvoří receptura a až následně je provedena čichová zkouška, která rozhodne o dalším postupu. Jedno bez druhého prostě nemůže fungovat.“*

Jen stěží lze asi vykonávat takovéto povolání, pokud o čich přijdeme. K tomu Nathalie dodává: „Ačkoliv jsem v naší branži slyšela pouze o pár vážných případech, což může být dáno právě těmi přísnými pravidly, počítá se s tím, že takto postižený tvůrce parfémů bude nové receptury vytvářet právě za pomoci své představivosti a čichovou zkoušku výsledného produktu pak provede jeho kolega. Samotný tvůrce však nebude schopný si ověřit, zda připravený parfém odpovídá jeho představám. Něco takového je nesmírně frustrující. Je to, jako kdyby si Messi zlomil nohu.“

Přizpůsobit se za každou cenu

Když přijdeme o svůj největší trumf, nejprve nás zachvátí vlna beznaděje. Když ale tento pocit začne konečně oslabovat, uvědomíme si, že nezbývá nic jiného než se zkrátka přizpůsobit. Když se Katia ve svých padesáti letech začala vzdělávat v oboru enologie u Francka Thomase (ověnčeného titulem nejlepší someliér Evropy), netušila ještě, jak se její cesta za novým dobrodružstvím zkomplikuje. Ráno 26. prosince byla pozitivně testována na koronavirus a o dva dny později přišla o čich. Najednou nebyla schopná rozlišit rum od whisky, a to ani po čichu a ani po chuti: „Věděla jsem, že je to alkohol, ale nebyla jsem schopná určit který.“ Jak však za takových okolností zvládnout zkoušku z degustace? Katia tehdy začala propadat zoufalství. Rozechvělým hlasem vypráví: „Čich je naprostý základ pro práci someliéra!“ Když se ale nakonec se slzami v očích rozhodla jít ke zkoušce, přišla na to, že degustaci lze uchopit i za trochu jiný konec: „Protože jsem nemohla používat čich, musela jsem se více zaměřit na vizuální stránku vína a na své pocity (Má teplý, či studený odstín? Působí radostně, nebo spíše zasmušile?). Těmto věcem jsem předtím nevěnovala pozornost.“ Katia se chtěla o tento emocionální rozměr degustace podělit, a tak se rozhodla své netradiční someliérské zážitky humorným způsobem vylíčit na vlastním blogu.

Podobnou zkušenost má za sebou také Olivier, konzultant pracující pro barcelonskou restauraci své ženy La Cuina D‘en Garriga, která nabízí také možnost objednat si jídlo předem s sebou (tzv. služba click & collect). Za normálních okolností je to totiž on, kdo vymýšlí nové pokrmy a sestavuje i vinný lístek. Jelikož se však v prosinci nakazil koronavirem, nemůže nyní experimentovat se svým humusem ze zeleného hrášku ani s bramborovým salátem s uzenými sardinkami a nemůže si ani pohrát s nabídkou vín. Ačkoliv to bylo pro Oliviera zprvu dosti „hořké sousto“, nakonec je schopen to brát s určitým nadhledem. „Co se týče kuchyně, tak vždycky máte možnost někoho požádat o to, aby daný pokrm ochutnal. Je to sice otravné, ale alespoň můžeme dál fungovat. A co se týče vína, tak je třeba říci, že ztráta čichu a chuti člověka donutí pracovat s ostatními smysly. Naučí se víno hodnotit trochu jiným způsobem. Zaměří se více na jeho barvu, na jeho hustotu. A najednou člověk také zjistí, že se vyplatí poslouchat to, co mu o vínu říkají dodavatelé,“ dodává se smíchem.

Oproti tomu Filitsa Grayová se rozhodla ve své pekárně Blackheath v jihovýchodní části Londýna zajít ještě dál než jen k experimentování s novými recepty. Je si totiž vědoma toho, že v dnešním světě musí člověk svůj obchodní model neustále inovovat, a tak se rozhodla uvést novou řadu produktů. „Začala jsem vytvářet soupravy na domácí pečení a zdobení dortů. Výhodou je, že k tomu nepotřebuji používat chuť ani čich. A protože můj problém se protáhl na delší dobu, než jsem čekala, musím se zaměřit na to, co mohu dělat pro to, abych se posouvala dál, a k tomu využívám svou představivost.“

Vybojovat si své smysly zpět

Jednou z možných cest, jak ztracené smysly opět získat, je rehabilitace. Můžete s ní začít úplně sami jako například naše novopečená someliérka Katia, která „denně trénuje svůj čich tím, že se snaží vybavit si dříve známé vůně, aby tak procvičila mozek“. Jean-Michel Maillard prostřednictvím svého sdružení dokonce nabízí plán rehabilitace čichových neuronů pomocí esenciálních olejů. MUDr. Ayoun zase doporučuje pravidelné provádění rehabilitace s využitím čichové paměti. Zdůrazňuje, že je důležité působit na emoční část mozku, a to tak, že vyvoláme vzpomínku spjatou s určitou vůní, díky čemuž se nám vjem této vůně začne „lépe vybavovat“.

Již citovaný MUDr. Irfan Syed z London Smell Clinic dodává: „Psychologická podpora je stejně důležitá jako samotná léčba.“ Dle jeho slov je „naprosto zásadní, abychom si uvědomili pravý význam čichu (a chuti)“. Jinak řečeno, abychom byli schopní osoby trpící danou poruchou skutečně podpořit, nesmíme snižovat význam těchto dvou smyslů a utrpení, které pacientům jejich ztráta přináší. Navíc, jak Jean-Michel Maillard popisuje, „ani ve Francii, tedy v zemi parfémů a gastronomie, zkrátka v zemi, kde si všechny smysly přijdou na své, si lidé ani zdaleka nejsou vědomi toho, jak významnou roli čich a chuť hrají“.

To je ostatně také důvod, proč je tak důležité hovořit o anosmii a ageuzii – abychom tak byli schopni lidem, kteří těmito poruchami trpí, nejen lépe porozumět, ale také abychom mohli najít „způsob, jak jim pomoci to celé zvládnout“, a to nejen v osobním, ale rovněž v profesním životě. Jak říká sám Olivier, jenž rozhodně neztrácí naději, člověk může vždy „otevřít svou mysl“ a hledat (a také nacházet) způsoby, jak se podobným výzvám osudu postavit čelem.

Překlad: LexiPro
Foto: Welcome to the Jungle
Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, Twitteru nebo Instagramu a začněte odebírat novinky a nechte si posílat inspiraci každý týden.